Ráchel Steinová

-1-

Vzal si ode mně můj malý kufr a otevřel zadní dveře auta.

"Proč nebudu sedět vpředu?"

Vyhrkla jsem. Autem jsem nejela mnohokrát, přesto jsem vždy seděla na předním sedadle.

"Společnost si to žádá. Ale jestli tam chcete sedět tak prosím."

Omluvně jsem se na něj podívala , otevřela přední dveře dříve, než to stačil udělat on a rychle jsem se uvelebila na sedadle spolujezdce.
On jen pokrčil rameny a sedl si za volant. Vyjeli jsme. Nikdo nemluvil. Bylo ticho a ticho mě uvnitř sžíralo. Nebyla jsem zvyklá být s někým sama a mlčet. S paní Davisovou jsem si vydržela povídat hodiny. Začínala jsem přemýšlet, co říct, abych to nepříjemné ticho nějak ukončila. Řekla jsem první co mě napadlo.

"Jak je to daleko?"

"Ještě pět mil."

Odpověď byla kratší než jsem čekala. Zkusila jsem to znovu.

"Jací jsou moji budoucí rodiče?"

"Jeho milost je velmi dobrý pán, podle toho co mohu soudit."

"Jeho milost?!"

Vyhrkla jsem.

"Je velice vážený vévoda. Jeho žena je přísná, ale laskavá... Když se podíváte na levo, uvidíte svůj budoucí domov, slečno."

Otočila jsem hlavu kam ukazoval, a najednou se mi udělalo špatně od žaludku. Něco takového jsem opravdu nečekala.