Přede mnou se majestátně tyčil obrovský palác z pro Anglii tak typických červených cihel. Cítila jsem nevolnost. Tady mám bydlet? Oproti našemu Pražskému bytu nebo domku paní Davisové to byl hotový luxus. Přesto jsem o ten luxus nestála. Teta mě vychovávala ke skromnosti a tohle mi přišlo opravdu moc. Doma jsme do takových zámků chodili na výlety v neděli.
Auto zastavilo na štěrku před hlavním vchodem, který s podivem nebyl vůbec honosný a tak trochu se ztrácel při pohledu na to všechno.
Bez vyzvání jsem vystoupila z auta, dveře jsem si otevřela sama. Jak jinak. Starého psa novým kouskům nenaučíš.
Při vzpomínce na to rčení jsem se pousmála. Tolik mi připomínalo domov.
Z domu vyšla mladá žena v zástěře. Byla asi o dva roky starší než já. Postavu měla podobnou a největší rozdíl mezi námi byly vlasy a oči. Já jsem bruneta s hnědýma očima, ona blondýna s modrýma očima.
Usmála se a šla ke mně.
"Jsem Elizabeth, slečno. Vaše služebná."
ČTEŠ
Ráchel Steinová
Ficção HistóricaLáska a přátelství. Dvě věci, které dokážou člověka změnit. Ať už k lepšímu, nebo k horšímu.
