Po večeři jsem se vymluvila na nevolnost. Už jsem to tam nemohla vydržet. To bylo samé slečno sem, slečno tam. Jak se mě snažili zaujmout! Jediný Andrew se mnou po celý večer nepromluvil. Měla jsem pocit, že si myslel, že chci využívat bohatství, které náleží jemu.
Kdyby jen věděl, jak se mi to příčí.
Život, na který jsem byla zvyklá byl pryč. S tím jsem se nemohla vyrovnat.
Také jsem se nemohla vyrovnat s tím, že se všichni chovají, jako by nebyla válka. Chápu, že zde nejsou nálety, a jediná věc která to lidem připomíná je povinné zatemnění, ale život zde mi přišel až přehnaně bezstarostný.
Bylo deset hodin večer. Nemohla jsem usnout. Všichni už pravděpodobně spali, tak jsem se rozhodla jít do knihovny. Přes košili jsem si uvázala dlouhý červený župan a vyrazila ven z pokoje, dolů po schodech a dál chodbou, až ke dveřím knihovny. Vzala jsem za kliku a otevřela dveře.
Uvnitř bylo tlumené světlo.
A kruci.
Opravdu jsem netoužila někoho potkat.
"Haló? Je tu někdo?"
Ozval se zvuk, jako když někdo vstává z křesla.
"Aha, to jste vy."
Konstatoval z druhého konce hlas. Patřil Andrewovi.
ČTEŠ
Ráchel Steinová
Historical FictionLáska a přátelství. Dvě věci, které dokážou člověka změnit. Ať už k lepšímu, nebo k horšímu.
