Ráchel Steinová

-12-

Klopýtala jsem dolů po schodech. Eleanor mě držela za ruku. Schody skončily, teď jsem prozměnu klopýtala po koberci.
Najednou jsem ucítila chlad, čerstvý vzduch a pod nohama mi začal křupat štěrk. Došlo mi, že jdeme venkem. Tak jsme ušli asi sto kroků když jsem uslyšela vrznutí dveří, ucítila vůni sena a ještě něco jiného.
Eleanor se zastavila, pustila mě a začala mi sundavat šátek z očí.

"Ještě je neotevírej, a opovaž se podvádět!"

Domlouvala mi.

Najednou jsem uslyšela něčí tlumený smích. I poslepu jsem poznala, že je to Charles.
Eleanor začala odpočítávat.

"Tři, dva, jedna... můžeš!"

Konečně jsem otevřela oči a první, co jsem uviděla, byl Charles držící krásného hnědého koně. Zírala jsem na to s vyvalenýma očima.
Tohle má být to překvapení?!

Eleanor se na mě s úsměvem podívala.

"Je celý tvůj. Vše nejlepší k narozeninám."

Řekla a objala mě.

"Eleanor si stěžovala že vůbec nejezdíš. Tak jsme se dohodli to takhle vyřešit."

Usmál se prozměnu Charles.

Vůbec je nenapadlo, že to, proč nejezdím nespočívá v koních, ale v tom, že si neumím představit sebe v těch příšerných jezdeckých šatech a dámském sedle.

"Můžeš si ho pojmenovat jak budeš chtít."

Drmolila dál Eleanor.

"Tak jak se bude jmenovat?"

"Šemík."

Vypadlo ze mě. Nevím, jak mě to napadlo- pojmenovat svého koně podle bájného Šemíka.

"Sze... co?!"

Řekli téměř naráz.

"Šemík. Bude se jmenovat Šemík."

Postoupila jsem dopředu a pohladila Šemíka po čumáku.