Ráchel Steinová

-11-

O dva měsíce později:

Byl sychravý říjnový večer. Seděla jsem v křesílku ve svém pokoji a v ruce držela fotky. Chtělo se mi brečet. Ne proto, že by snad na mě Eleanor s Charlesem nebyli hodní, ale proto, že jsem začala vzpomínat. I to mělo svůj důvod. Měla jsem narozeniny. Bylo mi osmnáct let.
Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. Otřela jsem si uslzené oči, fotografie odložila na stolek a řekla:

"Dále."

Dveře se otevřely. Stála v nich Eleanor, má adoptivní matka. Byla to moc milá, asi pětačtyřicetiletá dáma, která i přes svůj věk vypadala přitažlivě. Vlastně mi jí bylo líto. Když jím bylo dvacet pět, porodila mrtvé dítě a sama málem zemřela. Od té doby děti mít nemohla. Z části sice vychovávala svého synovce, ale jednou se mi svěřila, že si vždycky přála holčičku. Vlastně to byl ten důvod, proč si mě vzali.

"Říkala jsem si, že tě tu najdu."

Vzala mě za ruku.

"Pojď, máme pro tebe překvapení."

S těmi slovy mi zavázala oči a někam mě začala postrkovat.