Město YouTuberů

Město YouTuberů I.- Stěhování

„Mami! Opravdu se musíme zase stěhovat?! Neříkali jste, že tohle bude náš domov?! Nejlepší místo k životu? Teď, když jsem si konečně našla kamarády, mi jen tak oznámíte, že se stěhujeme?" Nevěděla jsem, jestli se mám rozbrečet smutkem, nebo na důkaz mého vzteku dupat nohama.
„Ale Klári," usmála se máma, „kamarády si přece najdeš i jinde."
„To už jsi říkala tolikrát! Mami..." sklopila jsem zrak a zabránila slzám. Stěhování už mě nebavilo. Vím, že když se rodiče jednou rozhodnou, nepřemluvím je, obzvláště pak, když se jedná právě o tohle. Jenže tohle už je na mě vážně moc. Za poslední dva měsíce jsme se stěhovali třikrát. „To mi přece nemůžete udělat! Mám tady kamarády i dobrou školu... Co chcete víc?"
„Rodinný domek s velkou zahradou." Máma v šeru vypadala ztrápeně a mně jí bylo celkem líto. I tak mi to ale připadalo nespravedlivé. „Chápu, že je to pro tebe těžké, ale tohle už bude vážně poslední stěhování. Našli jsme krásný, nově postavený domeček. Bude se ti líbit, věř mi."
„Táta říkal, že stěhování už je stoprocentní," přerušila naši konverzaci moje starší sestra, která potichu připlula do místnosti. „Bylo by nejlepší ihned začít s balením. Stěhováci prý přijedou pozítří..." Vypadala, jako by jí to vůbec nevadilo. Jako by jí na tom vůbec nezáleželo.
„Mami..." udělala jsem na ni prosebný pohled. „Opravdu musíme?"
„Je to naposledy, slibuju."
Povzdychla jsem si a oči mě začaly štípat ještě více, i tak jsem si ale zakázala brečet.
„Takže jsem zítra naposledy ve škole?"
„Vlastně ne, budeš nám pomáhat s balením."

Odešla jsem do pokoje. Od našeho přistěhování uběhly dva týdny, takže jsem pořád ještě měla většinu věcí sbalených v krabicích. Sedla jsem si na postel a začala balit ty věci, které jsem měla vytažené pro každodenní používání. Když jsem byla hotová, vzala jsem mobil a napsala krátkou textovku mé kamarádce Sandře:

Já: Právě jsem se dozvěděla, že se budeme stěhovat... :(
Na chvíli jsem zavřela oči a užívala si toho klidu. Ještě dneska a začne zase stěhovací peklo. Chtělo se mi brečet, konečně místo, kde mám kamarády a...
*Bzzz Bzzz*
Sandy: Už zase? Že to tvé rodiče baví... Ani nevíš, jak se mi bude stýskat.
Já: Pozítří... Taky se mi bude stýskat. Do školy zítra nejdu, budu pomáhat s balením – nechceš se odpoledne sejít?
Sandy: Je mi to líto, ale nemůžu, mám už nějaké plány.
Dost mě to zaskočilo. Co tak důležitého má, aby se se mnou nemohla rozloučit? Vždyť už se nejspíše nikdy neuvidíme.