Město YouTuberů

Město YouTuberů XXV.- Večeře

Šla jsem ze školy domů a viděla někoho, jak jde na kopec. Chtěla jsem tam jít, ale potkala jsem Martina.
"Čau Klér! Eh, co se ti stalo?" zajímal se a poprvé za dlouhou dobu jsem ho viděla s vážnou tváří.
"Ále to víš, šikana." mávla jsem rukou. Kdybych věděla, jak vážně to vezme, asi bych mu nic neřekla.
"Kdo? Řekni mi jména." začala jsem se smát.
"Martine, to byla ironie... V noci se mi zdál sen a já se bouchla o stěnu." usmála jsem se. "Ale díky, že si o mě děláš starosti."
Kopec jsem úplně vypustila z myšlenek a když jsme se s Martinem rozloučili, odešla jsem domů.

Začal mi zvonit mobil. Podívala jsem se na display mobilu. Cizí číslo.
"Prosím?" řekla jsem nedůvěřivě do mobilu. Trošku mě při mluvení pobolívala pusa. 
"Dobrý den," v mobilu se ozýval hluboký, ale zároveň mně známý hlas, "chceme se zeptat, kam máme doručit tu zásilku dvouvrstvých voňavých toaletních papírů?" 
"Ale já jsem si objednala třívrstvé! Pokazíš vše, na co sáhneš, Kovy." smála jsem se.
"Ale noták, jak jsi mě poznala?" smál se Kovy. 
"Myslíš, že nekoukám na tvé prankcally?"
"Cítím se poctěn... Dobrá, jdu točit další pokus. Chceš něco vzkázat divákům?" 
"Divákům vzkazuji," na chvíli jsem se odmlčela, protože jsem přemýšlela nad něčím vtipným. Nic mě nenapadlo. "ať tě samozřejmě sledují, protože takových šílenců, jako jsi ty, moc není." pousmála jsem se i když mě Kovy neviděl.
"Začínám se červenat. Dobře, tak ahoj!" nestihla jsem ani odpovědět a on to típl.

Odpoledne jsem ležela v posteli a koukala na YouTube. Nechtělo se mi s modřinou na tváři chodit ven a snášet pohledy ostatních. Po chvíli jsem ale neměla moc co sledovat, protože jsem prohlédla opravdu úplně všechny videa... Některé dokonce dvakrát. Byly čtyři a já bych tím pádem do šesti neměla co dělat, v šest bych se šla navečeřet a do sprchy a pak bych zase neměla co dělat. Pak zamnou ale přišla ségra. Nenapadlo mě, že mě ještě s modřinou neviděla.
"Proboha, s kým jsi se bila?" převrátila jsem oči a ona se zasmála.
"Nemůžu moc mluvit, docela to bolí..."
Ségra přikývla. "Co House?" řekla jsem a maličko sykla. 
"Nic moc," řekla a začala se usmívat, "dneska jdeme do restaurace." 
"Na rande!" 
"Ne! Prostě na večeři," bránila se, ale nepřestala se usmívat.
"Vždyť to říkám, na rande." V tu chvíli jsem přestala myslet na modřinu na líčku a podepřela si hlavu. "Au!" zařvala jsem a ségra málem vyletěla z kůže, načež jsme se začaly smát.

Sestra se začala chystat asi o půl páté a já jsem jí pomáhala vybrat nějaké oblečení. Chtěla si vzít nějaké obyčejné černé tričko a rifle. 
"Na to zapomeň!" oznámila jsem jí okamžitě. "Na rande nemůžeš jen tak v riflích a tričku!" 
Vytahala jsem jí ze skříně skoro všechno oblečení. Ačkoliv jsem se v oblékání sama sebe moc nevyžívala, u ségry mě to bavilo. Měla hrozně moc pěkného oblečení.
"Proč jsem tě v tom nikdy neviděla?" žasla jsem. 
"Protože se mi to nelíbí..." 
"Děláš si srandu?" v hlavě se mi tvořilo plno nápadů na outfity, které se dalo z jejího oblečení stvořit. "Tak hele, kolik máš času?" 
"Hodinu..." 
"Fajn, jdi se osprchovat," zaculila jsem se na ni. Jakmile odešla do koupelny, začala jsem k sobě dávat trička se sukněmi. Rifle jsem rovnou zavrhla, protože by byla škoda skrýt sestřiny nohy v riflích. 
Postupně jsem outfity vyřazovala, až jsem nechala bílé tričko, silonky a černou sukni po kolena. K tomu jsem jí ze šperkovnice vytáhla černý náhrdelník, který dostala od mamky v září k narozeninám. Ségra si vyfénovala vlasy a oblékla se. Prohlížela se v zrcadle a nemohla se vynadívat. 
"Kdo to tam je?" zeptala se a ukázala na svůj odraz v zrcadle. 

Před tím než odešla, musela mi slíbit, že mi řekne, jak se Housovi líbilo její oblečení.
"Jasně, jasně, řeknu. Můžu už jít?" smála se. Smutně jsem přikývla a ona zabouchla dveře. 
No jo, ségra si bude jíst nějaké super jídlo v restauraci a já zůstanu doma a půl hodiny budu přemýšlet, co si dát na večeři. 
Začal mi zvonit mobil. Neznámé číslo.
"Prosím?" zeptala jsem se stejně jako předtím, když mi volal Kovy. 
"Klér?" slyšela jsem Markův hlas. 
"No?" zasmála jsem se. Bylo slyšet, že si oddychl. 
"Už jsem si myslel, že jsi zase někdo cizí."
"Zase?" smála jsem se ještě víc. 
"Jo, už ti volám na čtvrtý pokus. To je jedno..." z jeho hlasu přímo sršela nervozita.
"Proč jsi nervózní?" 
"No... Nechceš jít na večeři?" 
Rande! 
Ne, jen večeře. 
"Klér?" 
"Jo, jasně," řekla jsem, jako by mi to bylo jedno. Ve skutečnosti se ve mně všechno radovalo. 
"Fajn, tak za půl hodiny na zastávce?" 

Zavěsila jsem a šla se obléct. Bohužel jsem neměla čas na sprchu. 
Vzala jsem si to, co jsem ségře zamítla- Rifle a triko. Dlouho jsem uvažovala, jestli nedělám blbě. Ale proboha, nejdeme na rande! Jdeme jen na večeři.
Ale zdálo se mi, jako by mi před očima svítil obří svítící červený nápis 'Rande!'

************************************************************

Byla bych ráda za každý feedback- votes, komentáře, cokoliv. Chtěla bych vědět, co mám podle vás zlepšit, jestli se vám to líbí, co se vám na tom líbí / nelíbí a tak dále. ^-^

Rozhodně koukněte na YouTube:
-> Universal Studio Blue ^-^ (CZ)
-> Universal Studio Red ^-^ (CZ)

Chcete si přečíst další příběh?
-> Život na hraně ^-^ (CZ)
-> Zničené sny ^-^ (CZ)