Město YouTuberů

Město YouTuberů VI.- U Martina

Předem chci upozornit, že je to jen fanfikce. Případné údaje o časech natáčení se mohou měnit podle toho, jak mi to přijde vhod :D ^-^

"Čau Martine, ahoj Klér."
Musela jsem se začervenat. To už mě znají všichni?
"Super zásah," konstatoval Pedro. Nejdříve jsem to nepochopila, pak mi ale došlo, že mluví o Kovym a pepřáku. Jak jinak, to video se stalo celkem virální.
Stydlivě jsem se usmála. Ve skutečnosti jsem hodně stydlivý člověk. Nemám ráda velkou pozornost. Styděla jsem se, i když to byl 'jen' Pedro.
"Rád bych si s vámi povídal, ale celkem dost spěcháme," omluvil se a pokračoval dál.

Zaskočila jsem si domů pro něco k jídlu, protože jsem od rána, jestli tomu tak můžu říct, nic nejedla. Rodiče naštěstí nebyli doma, takže nehrozilo, že by mě donutili jíst oběd. Obědvat by mi nevadilo, ale Martin by musel čekat. Nebo ještě hůř, byl by přinucen jíst taky. Když už jsme byli s Martinem zase zpátky na lavičce, povídali jsme si o všem možném. Škola, kamarádi, kluci, holky, samozřejmě YouTube...
"Tak, Martine..." Začala jsem větu, ale při pohledu na něj jsem vyprskla smíchy. Martin se na mě podíval, jako bych mu řekla ‚Musíme si promluvit.'
"Neboj." Zasmála jsem se znovu. "Jen se tě chci zeptat, koho za YouTubery tu vlastně ještě můžu potkat?"
"No... Hodně, hodně YouTuberů. Teda převážně těch známějších."
"Kolik přesně znamená hodně?" Byla jsem docela zvědavá. Pak jsem si ale něco uvědomila. Není přece jen lepší, když se nechám překvapit? "Nebo ne, neříkej mi to," zarazila jsem Martina, který už počítal. Překvapeně jsem vykulila oči, když jsem na jeho ruce zahlédla šestku. No, tak to bude ještě zajímavé. Když mě šel Martin odprovodit domů, vyskytl se malý problém. Zjistila jsem, že jsem si nevzala klíče. Rodiče se sestrou ale nebyli doma.
"...Co teď?" začala jsem zoufat. Přeci jen jsem se neměla jak dostat domů.
"No co by? Půjdeme k nám." nabídl se a vyšel zpátky na cestu. Nevěřícně jsem na něj koukala, vždyť jsme se sotva znali! Vypadal ale, že mu to nedělá moc velký problém. A já neměla jinou možnost.

Stáli jsme před jeho domem a já se na chvíli zastavila.
"Moment, nebude to tvým rodičům divné? Že si k sobě večer vedeš holku?" ušklíbla jsem se, co všechno by je mohlo při pohledu na něj a na mě napadnout?
"Nebudou doma," odpověděl jistě.
Vešli jsme dovnitř a vážně, nikdo nebyl doma. Až na Bestíka. Vyzuli jsme se a  hned po tom, co jsem Besťu pořádně poškrábala a skoro se nad ním zozplanula, mě Martin odvedl do pokoje. Přesně do toho pokoje, který jsem znala z videí.
"A kde je plyšohafoš? Nerozpárá mi břicho?" podívala jsem se na něho ustrašeným výrazem. Hraným samozřejmě.
„Zavřený v trezoru, neboj," okamžitě pochopil mou narážku na video.
Martin mi půjčil mobil a já jsem zavolala rodičům. Ti mi sdělili, že do zítra nebudou doma.
"Mami?" odmlčela jsem se. "Já nemám klíče..."
"Cože? No... Tak my se vrátíme," povzdychla si.
"To nebude nutné," Martin mi vzal mobil, „jestli vám to nebude vadit paní... Paní Dagmar, tak u mě může Klér přespat a vy se nemusíte vracet. Zítra ještě není škola, takže to není problém... Nebojte se," Martin se začervenal. "Zítra přijde domů. Ano. Ne. Nashledanou."
Až teď mi to došlo. Budu spát u Martina?
Otočil se ke mně. "Nevadí ti to, ne? I kdyby vadilo, tak teď nemáš moc na výběr," pokrčil rameny, aniž by mě nechal promluvit, a pokračoval: "Ustelu ti u mě, já si půjdu lehnout k našim."
"Dobrá," usmála jsem se na něj trochu zaraženě. "Co ti mamka říkala?"
"Že ještě nechce být babičkou... A že ty jsi na to... Ještě mladá."
Nejspíš jsem v tu chvíli musela být červená jako rajče a když jsem si někdy myslela, že už nemůžu zažít nic trapnějšího, pletla jsem se. Tohle bylo minimálně stokrát horší než cokoliv jiného. To si s mamkou vyřídím.

"Něco natočím, nevadí?" zeptal se mě, když jsem byla osprchovaná. "Nedělal bych to, ale už bych měl něco vydat."
"Fajn, bude mi ctí dívat se na slavného Martina z kanálu Jmenuju se Martin, jak natáčí video. Jestli mě teda nevyhodíš," ušklíbla jsem se a dodala: „Pokusím se být zticha."

Málem jsem mu ale pokazila všechny záběry. Vážně, při natáčení u Martina nejde se nesmát. Natáčel parodii na písničku Nafrněná a už při začátku - "Ahoj já jsem Karlička a jako fakt nejsem drbna." - jsem se válela na zemi smíchy. Martin to musel točit asi pětkrát, protože jsem ho vždy rozesmála. Divím se, že mě neposlal někam.
Nebo: „Znásilnila pterodaktyla a pak aids dostala. Dostala? Jako za dáčo? Nevíš, jestli ho ještě maj?" To už jsem nevydržela a smála se tomu ještě další hodinu. Vážně, jak ho taková blbost může napadnout?
Po natáčení mi Martin ustlal jeho postel. Sedli jsme si na ni a povídali si. Jak to tak bývá, ani jeden jsme nevydrželi normálně sedět a po chvíli jsme už oba leželi a pořád si povídali. No, a pak jsem zjistila, že už si povídám jen já sama pro sebe, protože Martin usnul. Vyfotila jsem ho na jeho mobil a lehla si. Po chvíli počítání oveček, krav, přemýšlení nad nekonečností vesmíru a léčby rakoviny jsem usnula taky...

Probrala jsem se celkem brzy ráno a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde to jsem. Martin pořád spal a já jsem ho nechtěla budit. Vstala jsem a zašla si na záchod, umyla ruce a šla zpátky do pokoje, pak si prohlížela nábytek a dělala prostě všechny věci, které mě napadly. Martin se pořád ne a ne vzbudit. Nakonec se vzbudil až v deset. Nejprve jako by o mně vůbec nevěděl, vstal a chtěl odejít do koupelny.
"Dobré ráno, ospalče," promluvila jsem na něj a on sebou trhl.
"Takže to nebyl sen," ušklíbl se a rukou si projel vlasy a obličej, jako by si chtěl být jistý, že jsem mu nic neprovedla. „Dobré ráno. Jsi už vzhůru dlouho? Proč jsi mě nevzbudila?"
"Vypadal jsi jako andílek, nešlo to."
"Já a anděl? Ten matroš chci taky," zasmál se. „Co si dáš k snídani?"
Šli jsme do kuchyně a on nám udělal palačinky. Chápete to? Na snídani palačinky? Asi se přede mnou chtěl ukázat, nebo je to pro něj normální, pro mě každopádně ne. Když jsme dojedli, Martin mi chtěl ukázat nějakou fotku či co. Když otevřel jeho album na mobilu, začal se smát. Došlo mi až po chvíli, že jsem ho večer fotila.
"No co? Vypadal jsi vážně jako andílek... S rohy," mrkla jsem na něho.
Kolem jedenácté volala Martinovi moje mamka. Říkala, že už se vrátili, takže můžu přijít. Poděkovala jsem mu za snídani a šla se obléct. Cestou domů jsem přemýšlela o tom, kolik YouTuberů tu ještě můžu potkat. Šest? Nebo víc?

************************************************************

Byla bych ráda za každý feedback- votes, komentáře, cokoliv. Chtěla bych vědět, co mám podle vás zlepšit, jestli se vám to líbí, co se vám na tom líbí / nelíbí a tak dále. ^-^