Město YouTuberů

Město YouTuberů XIX.- Felix

Skončily týdny nehorázné nudy a já začala opět chodit do školy. Nikdy bych neřekla, že se budu až tak moc těšit.
"Čau Klér," usmál se na mně Hnědoočko, když jsme oba vycházeli na přestávku ze třídy.
"Ahoj."
Nevím proč, ale nějak jsem mu neměla co říct. On mi vyprávěl, co se ve škole dělo, přičemž většinu jsem už věděla od Kovyho. Sem tam jsem se pousmála, ale asi na mě bylo vidět, že mě to nějak nezajímá...
"Je ti něco Klér?"
"Ne, proč?"
"Vypadáš být... Mimo."
"Protože všechno, co jsi mi teď sdělil, vím od Kovyho," odsekla jsem. Nechtěla jsem být hnusná, nevím proč jsem byla. Normálně jsem člověk, co se snaží být vždy pozitivní.
"Tak promiň," řekl a odešel ke třídě.
"Ty promiň," zamumlala jsem, ale on mě neslyšel.

Bylo odpoledne. Celou cestu domů ze školy jsem uvažovala. Mám Hnědoočkovi napsat? Nebo mám počkat a omluvit se mu ve škole? Ani jedno mi nepřipadalo jako dobrý nápad. Když jsem dorazila domů, v hlavě se mi usadila jedna myšlenka - mohla bych si zjistit, kde bydlí a zajít se mu omluvit osobně. Je to přece jen lepší, než nějaká omluva přes počítač. No jo, jenže jak zjistit, kde bydlí? Napsala jsem snad všem ze třídy, ale nikdo to nevěděl. To vážně s ním chodí tak dlouho do třídy a neví, kde bydlí?! Byla jsem zklamaná. Pak mi ale napsal jeden kluk. Nechodil s námi do třídy a vlastně asi ani do školy.
On: Ahoj, já jsem Felix.
Já: Ahoj Felixi :) Známe se?
Felix: Asi ne, ale psal mi tvůj spolužák, že zjišťuješ, kde bydlí Marek. :))
Já: No, jo... Potřebovala bych s ním mluvit.
Felix: Vydrž chvíli, napíšu ti jeho adresu, jen si nejsem jistý číslo domu. :D
Chvíli jsem čekala a prohlížela si Felixovy fotky. Když mi přišla zpráva, napsala jsem si na lístek Hnědoočkovu adresu a vyrazila jsem.

Díky mému orientačnímu smyslu jsem chvíli bloudila. Zeptala jsem se kolemjdoucí paní, jestli neví, kde je ten dům. Ona mi laskavě odvětila, že jsem úplně na druhé straně města. Řekla mi, kudy mám jít. Když jsem dorazila před takovou menší luxusní vilku, myslela jsem si, že si ze mě buď ona, nebo Felix dělali legraci. Zazvonila jsem a musela se smát. Felix mi dal JEHO adresu.
"Ahoj," usmál se na mě.
"Tos mi dal tvoji adresu? Já chtěla adresu na Marka," řekla jsem zaraženě. Pak se za ním ale objevil Hnědoočko.
"Ehm, ahoj," pozdravila jsem ho a Felix odešel.
"Čau Klér, co tu chceš?" divil se.
"Chtěla jsem se ti omluvit... Za ten dnešek. Nevím, co to se mnou bylo, že jsem byla tako hnusná."
"Ne, to je v pohodě. Já jsem neměl arogantně odejít. Vlastně jsem si to doteď vyčítal," přiznal.
"Takže dobrý?" zeptala jsem se ho nervózně.
"Jen pod jednou podmínkou," lišácky se usmál a mě projel mráz po zádech. Co bude chtít? Budu mu muset uklidit pokoj? Umýt nádobí?
Mlčela jsem, a tak Hnědoočko dokončil větu: "Pamatuješ, jak jsi říkala, že se někdy stavíš a zahraješ si u nás GTA?"
"To víš že jo, na to se nezapomíná," koutky úst se mi zvedly do úsměvu.
"Tak pojď," udělal krok směrem ke straně, abych mohla vejít.

Procházeli jsme obývákem a potkali jeho mamku.
"Dobrý den," usmála jsem se na ni a ona úsměv opětovala.
"Ale, ahoj, nejsi ty náhodou Klér? Marek mi o tobě tolik vyprávěl! Nebo Hnědoočko?" mrkla na mě. Koutkem oka jsem zaznamenala, jak Hnědoočko zrudl.
"Mami, nepřeháněj... Jen jsem se občas zmínil."
"Jo, stejně jako minulý týden, kdys pořád polemizoval o tom, kdy se vrátí do školy," prohodil nenuceně Felix, který nepozorovaně vešel do místnosti. Teď už jsem byla červená i já. Hnědoočko mě pobídl směrem ke schodům a já jsem neváhala. Oba jsme se, myslím, cítili už dost trapně.
"Promiň za ně," řekl rozpačitě, když jsme byli sami, a zrudl ještě víc.
"Ne, to je v pohodě. Se sourozenci a rodiči na tom budeme asi stejně," odvětila jsem a on se uklidnil. Rozhlížela jsem se po jeho pokoji. Měl tam nachystané dva sedací pytle.
Pak do pokoje vešel malý kluk, mohly mu být tak čtyři stejně jako mému malému bratranci.
"Ahoj Simone," pozdravil ho Hnědoočko.
"Ahoj, mohl bych si vzít tu stavebnici?" řekl stydlivě a pořád si mě prohlížel. 
"Jasně, jen si pospěš," Simon si vzal větší krabici a odkráčel s ní vedle, nejspíše do svého pokojíčku. Hnědoočko zavřel dveře.
"Takže," začala jsem, "Felix je tvůj brácha?" On přikývl, takže jsem pokračovala. "A Simon taky."  Další přikývnutí. "A tvůj táta není doma?"
"On pracuje ve stavební firmě jako nějaký vedoucí nebo tak, přesně nevím. Ale moc ho nevídáme. Jezdí na pracovní cesty. Odjede a vrátí se třeba za měsíc, je dva dny doma a pak zase odjede." Tentokrát jsem přikývla já.
"A máš ještě nějaké sourozence, kromě Felixe a Simona?" Snažila jsem se změnit téma.
"Ne," šel k televizi a zapnul ji. Podal mi jeden ovladač a sám si vzal druhý. Jeho máma nám po nějaké době donesla borůvkové muffiny!
Miluji muffiny a miluji borůvky! Koukla jsem se na hodiny a bylo něco kolem čtvrté, měla jsem čas.
"Znáš Fifu?" zeptal se Marek. 
"Jo, ale nikdy jsem ji nehrála," odpověděla jsem. 
Samozřejmě vyhrával on, už to měl nacvičené. Ale nechával mě, takže vyhrával vždy o jeden gól. Vztekala jsem se, že ti hráči jsou na houby a on se jen smál. Smích ho přešel, když jsem mu nějakým záhadným způsobem a nechtěně dala dvě branky a vyhrávala jsem 9-7. Pak jsem mu vstřelila jednu, když do pokoje vešel Felix.
"Nějak tě drtí, bráško," smál se. Marek si jen povzdychl.
"Co tu chceš, Felixi?"
"Já jen, že už je sedm. Nechci tě vyhazovat Klér," otočil se na mě. "Ale venku je tma..."
"Mám pepřák... A už jsem stejně chtěla vyrazit," poděkovala jsem Markovi za hru a vyrazila ke dveřím. Šel mě vyprovodit. Když jsme byli v obýváku, poděkovala jsem za muffiny a rozloučila se.
"To už jdeš? No, zabalila jsem ti tu pár muffinů, všimla jsem si, že ti chutnaly," usmála se Hnědoočkova mamka. Začervenala jsem se.
"Moc děkuji, ale to nemuselo být."
"Ale muselo," zasmála se ještě více. "Zase někdy doraž."
"Dorazím, pokud bude Marek chtít." podívala jsem se na něj a začervenala se, když jsem ho viděla, jak přikyvoval. "Na shledanou." Otočila jsem se a rozešla se ke dveřím.

"Vážně díky, dnešek byl fajn," řekla jsem, když už jsem byla nachystaná.
"Jo, bylo to fajn. Někdy musíš zase přijít, mamka si tě oblíbila. Totiž, on k nám nikdo moc nechodí."
"Někdy přijdu a budeš mě moct porazit ve Fifě," oba jsme se zasmáli.
Pak nastalo ticho. Dívali jsme se na sebe. Pak přišla Markova mamka.
"Jé, pardon, jestli ruším. Nechala sis tam ty muffiny."
"To je v pořádku, ještě jednou děkuji," řekla jsem a cítila, jak jsem zrudla. Dost pravděpodobně i tím, že mi byla zima na obličej. "Už půjdu, ahoj Marku, nashledanou."

************************************************************

Byla bych ráda za každý feedback- votes, komentáře, cokoliv. Chtěla bych vědět, co mám podle vás zlepšit, jestli se vám to líbí, co se vám na tom líbí / nelíbí a tak dále. ^-^

Rozhodně koukněte na YouTube:
-> Universal Studio Blue ^-^ (CZ)
-> Universal Studio Red ^-^ (CZ)

Chcete si přečíst další příběh?
-> Život na hraně ^-^ (CZ)
-> Zničené sny ^-^ (CZ)