Město YouTuberů

Město YouTuberů XLVI.- Odpuštění

Well, nečekala jsem, že ještě dneska něco vydám ^-^ Sice pozdě, ale přece ^-^

Tuto část bych ráda věnovala mé mamince. (Neboj mami, nepsala jsem to v jedenáct večer. I love you. ♥ )

Večer Kovy odjel. Předtím se asi tak tisíckrát ujišťoval, že jsem v pohodě. Moje odpovědi mu očividně nestačily.
"Tak hele, budu úplně v pohodě jo? A ty už mazej, musíš se učit do školy," šťouchla jsem do něj. Zvedl si batoh, objal mě a šel do dveří. Odprovodila jsem ho k výtahu a vrátila se zpátky. Propustit mě mají ke konci týdne, takže to bude ještě sranda. Naštěstí jsem tu pořád měla ségřin notebook. Zapnula jsem ho a připojila se na nemocniční Wi-Fi. Když jsem přišla na facebook, okamžitě mě zahalilo plno zpráv. Ivet jsem napsala, že jsem v pohodě, že jen do konce týdne nejdu do školy, ségře jsem napsala, že jí děkuji za notebook. Takhle jsem odpovídala na asi osm zpráv a pak se vrhla do skupinového chatu s YouTubery.
Vaďák: Nevíte, co je s Klér?
Martin: Kovy mi nic neřekl...
Kovy: Je v pohodě... :))
Pedro: A co jí je?
Vaďák:  Co jí je?
Martin: Co se s ní stalo?
Fall: Co je s Klér?
Kovy: Uvidím, jestli o tom bude chtít mluvit.
Ty zprávy byly z dopoledne. Uvažovala jsem, co tam napsat. Mám tam vůbec něco psát?
Já: Jak říkal Kovy... Jsem v pohodě. Jen prostě často omdlévám :) Snad se to brzy vyřeší a já budu moct jít domů. ^^
Hned vzápětí přišly odpovědi.
Pedro: Tak to ať se to brzy spraví :) Všichni Ti drží palce.
Martin: Snad už se to nebude opakovat :/ Držíme palce.

Ty zprávy mě potěšily, usmívala jsem se jako blbá do monitoru a četla si ty zprávy pořád dookola. Až do momentu, kdy mi napsal Marek.
Ma Rek: Klér? Jsi tu?
Já: Jo... Co potřebuješ?.........
Ma Rek: Promiň mi to.. Víš byla to kamarádka, měla těžké období, tak jsem ji chytl za ruku. Promiň, vážně. Nevěděl jsem, že jsi to zrovna v tu chvíli viděla. Je mi to líto.. 
Já: Nech mě teď 'přemýšlet' ano?? 
Docela dost mě to zarazilo. Jen kamarádka? Nelže mi? Ale co když lže? Co když sakra jen lže?! 
Ma Rek: Fajn, jen chci, abys věděla, že mi to je líto. 
Notebook jsem zaklapla a koukala do stropu. Pak přišla sestřička s večeří. Nějak jsem ale neměla hlad. Hlad ani chuť. Snědla jsem trošičku kaše a nechala to být. 
"Slečno, měla byste jíst," řekl doktor, když mě přišel zkontrolovat.
"Já vím. Ale nemám hlad, víte?"
"Možná si to jen nalháváte," usmál se. Zkontroloval přístroje (ty, které dělají píp,nic a které jsem se naučila ignorovat) usmál se na mě a něco si zapsal. 
"Víte, slečno," začal, "když tady byl ten mladík, nějak vám zvedl náladu. Je to váš přítel?"
Docela mi lichotilo, když mi vykal. Cítila jsem se dospělejší.
"Ne, to ne," usmála jsem se, "kamarád. Nebo spíš takový můj bráška."
"Aha, tak to pardon. Ale i tak, váš zdravotní stav se zlepšil a je možné, že vás propustíme dříve."
"To je fajn," usmála jsem se pro sebe. Doktor odešel a já se přeci jen rozhodla, že hlad mám. 

Já: Víš o tom, že jsi takový můj lék? ^-^
Kovy: Cože? :O
Já: Zlepšil se mi zdravotní stav :) Možná mě propustí dříve. 
Kovy: To je super!! :) Mám chystat párty nebo tak, agente?
Já: Ne, to ne :D Pak bych doslova omdlela štěstím :P
Kovy: Měl to být vtip? :( Mně to spíše vyděsilo..
Já: Kovy.. :D Pš ^-^ Jsem úplně v pohodě. Cítím se být úplně v pohodě. A kdyby ne, mám tebe. Jsi něco jako paralen :P
Kovy: Jsem poctěn, slečno :D 
Já: Btw. doktor nás považoval za pár :D  
Kovy: No jo, jsme spolu poslední dobou nějak často :) :D Ne, že by mi to vadilo.
Já: Budu končit :) Vyřiď všem, že se mám fajn ^-^ Dobrou :3
Kovy: Dobrou noc, agente.
Zaklapla jsem notebook a odložila ho. Usmívala jsem se a měla pocit, že dnes v noci konečně usnu.