Město YouTuberů

Město YouTuberů XLIV- Divný den

Když jsem přišla domů, u stolu seděla mamka:
"Ahoj mami," usmála jsem se.
"Ahoj Klér," usmála se na mě zpátky. "Kdes byla?"
Jen jsem ukázala na papírek na stole. 
"Aha," řekla unaveně. "Jinak, Honzík už tu není, před chvílí odjeli." 
"Škoda." 
Šla jsem nahoru a lehla si do postele. 
*Bzz Bzz*
Vzala jsem si mobil. 
Ma Rek: Kde jsi?? :( 
Já: Šla jsem domů.. 
Ma Rek: Tos mi nemohla nic říct??
Já: Nevšímal sis mě :)) Rozloučila jsem se se Simonem a s Felixem. 
Ma Rek: Promiň.. To víš, po dlouhé době přijel táta.. 
Já: To je ok, chápu tě :) 
Ma Rek: Dneska asi nic nepodniknu, táta má odjet zítra, tak se s ním pobavím...
Já: Ok :) 
Musím přiznat, bylo mi trochu smutno. Nikdo nechtěl jít ven, protože dospávali vypitý alkohol... Dokonce i Kovy s Martinem. Vadim neodpovídal na zprávy a s Citronem jsem se až tak dobře neznala, abych mu napsala, jestli jde ven. Seděla jsem doma a psala pohádky. Teď momentálně pohádku o Kouzelném zrcadlu. 
"Co to píšeš?" úlekem jsem málem nadskočila ze židle. 
"Ségra," chytla jsem se za srdce. Ta se mohla potrhat smíchy. 
"To nic není... Jen pohádka," dala jsem Word do lišty.
"Další? Měla bys je někam poslat, máš jich tolik a na co ti jsou?" 
"No jo, ale pochybuji, že by se někde líbily."
"Líbily by se. Nebo ten příběh.... Jak se jmenuje?" 
"Nemá jméno." 
"Prostě ta Super holka," ségra mávla rukou. "Taky by se líbila. Měla bys to někam poslat." 
"Hmm... Že bych někam poslala tu pohádku, co teď píšu?" 
"Jo, pošli," řekla a s úsměvem odešla z pokoje. Zamyšleně jsem se podívala na lištu a otevřela e-mail. 

"Klér! Oběd!" zavolala mamka, když jsem se odhlašovala z mailu. Klikla jsem na křížek a zvedla se ze židle.
"Už jdu!" 
Na oběd jsme měli svíčkovou. Oběd jsem snědla, a až pak jsem zjistila, že ségra není doma.
"House?" zeptala jsem se a ukázala na gauč, kde vždy ségra sedí. Mamka zavrtěla hlavou, čemuž jsem se hodně divila. 
"Jela někam s Kačou," vysvětlila a šla napustit vodu do dřezu. "Pomůžeš mi?" 

Když jsme byly v asi polovině umývání nádobí, zazvonil mi mobil. Položila jsem utěrku a vyběhla nahoru. Neznámý kluk co mi volá schválně.
"Prosím?" 
"Ondro, kde jsi?"
"Haha..."
"Co je?" kluk v telefonu zněl docela naštvaně.
"Teď to není schválně?" řekla jsem a myslela si, že mu to docvakne.
"Eee?" 
"Špatné číslo, zase," zasmála jsem se. Ticho.
"Jo, aha, pardon," zdálo se mi, jako bych slyšela tiché cvak. "Tentokrát to vážně nebylo schválně."
"V pohodě... Měl by sis mě uložit jako "toto číslo ne" nebo tak," zasmála jsem se vlastnímu vtipu.
"Jo, no, mohl bych už si tě přejmenovat z Ondry na něco jiného," řekl a já se zase zasmála. 
"Tak fajn, musím končit, ahoj," típla jsem to, protože mě volala mamka. Šla jsem dolů po schodech a vysvětlila jí, že to bylo cizí číslo. Měla sice poznámky, proč tak dlouho mluvím s cizím číslem, ale moc se o to nezajímala. Naštěstí.

Po umytí nádobí jsem šla zase nahoru. Znovu telefonát, znovu ten kluk.
"Nejsem Ondra," řekla jsem už preventivně a lehla si do postele.
"Jo, jo, tentokrát už to vím, protože Ondra sedí vedle mě..." v pozadí jsem slyšela tiché 'Zdravím'.
"Super, tak... Co tedy chceš?" zeptala jsem se nejistě. 
"No, jen jsem o tobě říkal Ondrovi. No a on mi nevěřil."
"Aha?" nevěděla jsem, co jiného na to říct.
"Původně mi říkal, že jsi holka, co se pořád směje," ozvalo se tentokrát už nahlas. 
"No, ono je těžké se smát něčemu, co není vtipné," zasmála jsem se a ten kluk to přetlumočil Ondrovi. "Budeš mít málo kreditu," dodala jsem.
"Jo, to asi budu." 
"No nic, končím, na slyšenou kluku a Ondro." 
Típla jsem to a šla si číst knížku. Za dva dny už jdeme do školy. To to letí!

Další den, tentokrát ale ne tak nudný. Začněme od začátku...
Vstala jsem, nasnídala se a až po chvíli mi došlo, že rodiče ještě spí. Přišlo mi to divné, moc často totiž dlouho nespí. Podívala jsem se na hodiny a málem si vypíchla oko v nepodařeném facepalmu. Bylo totiž šest. Vrátila jsem se do postele, kde jsem si lehla na svůj mobil a pak ho nemohla najít. Když jsem to po asi čtvrt hodině vzdala a šla na záchod, převrátila jsem oči a dala si další facepalm. Dál jsem si půjčila notebook od sestry a zalezla si s ním do postele. Chvíli jsem jen projížděla fejs, pak jsem shlédla pár videí a vypla notebook. Odnesla jsem ho k ségře a když jsem se vrátila zpátky, hledala jsem znovu mobil. Pak jsem si uvědomila, že ho držím v ruce. 
"Dneska je vážně divný den!" řekla jsem podrážděně a zapnula počítač. Najela jsem na skype. Kovy byl online. Zmáčkla jsem zelené sluchátko a čekala.
"Ahoj?" řekla jsem.
"Ahoj Klér. Co tu tak brzo děláš?" 
"Ale... Divný den," usmála jsem se do kamery, kterou jsem mezitím zapla. 
"Taky jsi hledala svůj mobil, který jsi držela v ruce?" zeptal se ironicky.
"Budeš se divit, ale hledala," řekla jsem tajemně. "Magie?"
"Asi špatné uspořádání planet," Kovy se zničeho nic objevil na mé obrazovce. Zamávala jsem mu a on mně taky. 
"Nebo to ve tvém případě bude vypitým alkoholem," zasmála jsem se. "V kolik jsi dneska vstával?" 
"Klér..." reagoval hned na větu o alkoholu. "Už nikdy nepiju, přísahám. A jinak, kolem páté..." 
"Jasně. A jinak, já jsem na tom, co se týče vstávání, ještě dobře," ušklíbla jsem se. "Já vstávala v šest." 
Volali jsme si asi do osmi, přičemž většinu času jsme se smáli nebo mlčeli. 
"Taky se tak nudíš?" zeptal se mě po chvíli.
"Jo..." přikývla jsem.
"Jdeme hrát dobyvatele!" navrhl Kovy.
"Rozdrtíš mě, ale fajn."
Hráli jsme a, jak jsem předpokládala, Kovy vyhrával.
"Pojďme vymyslet nějakou hru, ve které nebudu tak špatná!" smála jsem se.
"Agar?" nabídl.
"Ne, v tom jsem dost špatná," smála jsem se. "Nikdy jsem nebyla ani v žebříčku."
"Napadá tě něco? Je teprve půl deváté. Do oběda času dost."
"Co třeba iSketch?" 
Souhlasil. Jediný problém byl, že jsme museli použít jiný prohlížeč než Chrome. Kovy měl Mozillu, ale já musela používat Explorer. On se mi za to smál. Kupodivu ale Explorer nepadal a já jsem Kovyho třikrát porazila. Sice jen o pár bodů, ale porazila. V deset vešla do pokoje mamka. 
"Jo tak ty už jsi vzhůru?" zeptala se mamka a zamávala Kovymu, který ji zdravil. 
"Jojo... Nemohla jsem spát, tak jsme s Kovym hráli dobyvatele a iSketch." 
"Aj co?" 
"Hru, kde musíš hádat, co ostatní kreslí," usmála jsem se. 
"Každopádně... Nejdeš mi pomoct péct?" 
"Bábovku?" mamka přikývla, a tak jsem se chtěla rozloučit. Kovy mi ale 'hrozil', že přijde ochutnat. Smála jsem se tomu... On asi v jedenáct, kdy se bábovka teprve pekla, vážně přišel. A tak šikovně, jak to umí jen Kovy, se spálil. Mamka mu splašená omývala ruku, zatímco on nás ujišťoval, že to nic není.
"No jo, divný den... Co naděláš," zasmála jsem se, když jsem z mrazáku vytahovala led a zmrzlinu.
S Kovym jsme šli nahoru do pokoje a od mamky jsem dostala příkaz, že mám dohlížet na to, ať si Kovy tu ruku chladí. V pokoji jsme si lehli do postele a opřeni o stěnu jsme jedli čokoládovou zmrzlinu.
"Chlaď si to," komandovala jsem ho přísným hlasem, když odložil sáček s ledem na postel.
"No jo," převrátil oči a dal si do pusy plnou lžičku zmrzliny. "Zmrzlinu v zimě. To můžu mít jen s tebou," uculil se s plnou pusou.
"Vždy máme v mrazáku jednu zmrzlinu navíc. Pro nějaký krajní případ," mrkla jsem na něj.
"A tohle je krajní případ?"
"Máme oba divný den a ty jsi navíc mrzák. Ano, to je krajní případ," chtěla jsem pronést vážně, ale až moc veselý hlas mě prozradil.

************************************************************

Byla bych ráda za každý feedback- votes, komentáře, cokoliv. Chtěla bych vědět, co mám podle vás zlepšit, jestli se vám to líbí, co se vám na tom líbí / nelíbí a tak dále. ^-^

Rozhodně koukněte na YouTube:
-> Universal Studio Blue ^-^ (CZ)
-> Universal Studio Red ^-^ (CZ)

Chcete si přečíst další příběh?
-> Život na hraně ^-^ (CZ)
-> Zničené sny ^-^ (CZ)