Město YouTuberů

Město YouTuberů XLVII.- Uklidňující četa

Spala jsem doslova jako andílek. Vzbudila jsem se ale až v deset. V pokoji seděla mamka s tátou a povídali si.
"Dobré ráno," zívla jsem si.
"Dobré," usmál se táta, "dneska jedeš domů, Klér."
Do pokoje vešel doktor: "Slečno, jste už na tom opravdu dobře. Minule, když jsme vás pouštěli, měla jste ještě trošku nízký tlak. Teď už jste naprosto v pořádku. Budete ale jednou denně brát léky. Pro jistotu. A do školy ještě nepůjdete."
Doktor odešel a rodiče mě pobídli, abych se převlékla, zatím co oni si šli pro kávu. Poprosila jsem mamku, jestli mi vezme horkou čokoládu, na kterou jsem od svého probuzení měla chuť. Tak jsem se tedy převlékla, posbírala si věci do nachystaného batohu, který mi donesli rodiče, a vyšla na chodbu. Okamžitě jsem skončila v něčím objetí, div jsem nedostala infarkt. Kovy to, bohužel, nebyl.
"Ségra!" usmála jsem se a pořádně se k ní přitiskla. "Chyběla jsi mi."
"Ty mně taky," zamumlala a pořád mě nechtěla pustit.
"Tak dost, dost holky," zasmála se mamka, "nebo se navzájem udusíte."
"A já nic?" pousmál se House. No jo, ten aby tu nechyběl. Automaticky jsem ho objala a všichni jsme se rozešli k výtahu. V tom jsem si vzpomněla na sestřičku, zrovna procházela kolem..
"Počkejte chvíli," usmála jsem se a rozešla se za ní. 
"Dobrý den, slečno, co potřebujete?"
"Tu knížku, už jsem si ji přečetla, musím vám ji vrátit," řekla jsem a chtěla ji vytáhnout z batohu.
"Nene, tu si nechte... Ale počkejte chvíli," zašla do sesterny a donesla Druhou stříbrnou knihu snů. Zazářily mi oči, když mi ji s úsměvem podala.
"Děkuji!" řekla jsem. "Už musím jít, nashle," usmála jsem se na ni a rozešla se ke čtyřčlenné skupince u výtahu. 

Přijeli jsme domů a já se "objala" se svojí postelí. 
"Ještě jsi jí neřekla, že ti chyběla," zasmál se klučičí hlas.
"Chyběla jsi mi. Co tu vůbec děláš, Vadime?"
"Přišel jsem tě navštívit, vadí?" řekl dotčeně.
"Ne, to ne," zasmála jsem se, posadila se a ukázala Vaďákovi, že si má jít sednout vedle mě. Sedl si a opřel mi hlavu o rameno.
"Co děláš?" neudržela jsem úšklebek.
"To víš, ponocování s Klér není zrovna snadná věc."
"Říkala jsem ti, že máš jít spát."
"No jo, promiň mami," řekl ironicky.
Seděli jsme a povídali si, mně ale přišlo, že Vaďákovi zase něco je.
"Klér?"
"No?" 
"Víš, Kovy mi říkal o Markovi," přejel mi mráz po zádech. "A pak mi Marek, když jsem ho potkal v buse, řekl, že jste se usmířili."
"Jo, to jo..."
"No... A včera večer... No, víš. Prostě jsem ho viděl venku s nějakou holkou."
Ne. Ne znovu.
"Nedrželi se za ruce, ani tak... Ale myslím, že bys to měla vědět."
"No, prý je to kamarádka," řekla jsem víc smutně, než jsem zamýšlela.
Vaďák mě chytl za ruku: "Netrap se tím." 
Vzala jsem polštář a bouchla jím Vadima.
"Já chudáček maličký," řekl smutně, ale začal se smát.
Po asi půlhodince musel Vaďák jít domů na oběd. Rozloučila jsem se s ním se slovy 'dobrou chuť' a já sama šla do obýváku, kde už to vonělo rajskou omáčkou.

Odpoledne jsem jela  s mamkou nakupovat. Táta nás odvezl a čekal v autě. Když jsme platily, šla jsem už před obchod a čekala na mamku. Kousek dál od obchodu jsem na lavičce viděla pár, dával si pusy. Připomnělo mi to Marka. 
Proč?! Proč na něj pořád myslíš? říkala jsem si. Ale nebylo to tím, že jsem na něj myslela. Bylo to tím, že to BYL Marek...
"Ne, ne znovu. Ty idiote!" zakřičela jsem na něj. Otočil se a ztuhl. Já jsem čekala, kdy zase omdlím. Nestalo se. "Ani za omdlení už mi nestojíš!" 
Z obchodu vyšla mamka. Marek se snažil mě dohnat, ale já jsem běžela do auta. Když si přisedla mamka, jen jsem taťkovi, který se na mě tázavě díval, řekla: "Jeď..."

Fajn, uznávám, možná to byla z něčího pohledu až moc přehnaná reakce. Ale kdyby mi to ten... Idiot alespoň řekl! "Mám jinou, promiň." Tři slova! Tři blbé slova!!! To chci až tak moc? Alespoň bych se s tím mohla smířit! Ne, on radši počká, až se úplně, ale vážně úplně zhroutím. Půjdu na psychiatrii, zavřou mě do ústavu a já budu pořád dookola opakovat "idiot". Budu brát prášky a ten idiot si bude užívat s Terezkou.
Ležela jsem v posteli a fňukala do polštáře.
"Říkal jsem ti, že ti za to nestojí," Vadim si sedl na postel a rukou mi pohladil záda. 
"Jo, říkal ti to."
"Jo no..."
"Prej jo, co jsem slyšel."
"Co tu všichni děláte? Jste jako nějaká uklidňující četa?" usmála jsem se a utřela si rudé oči. 
"Tak nějak," ušklíbl se Martin.
"Jdeme ti spravit náladu," řekl Kovy.
"Přesně tak," zakončil to Ment. 
"Jste hodní..." pousmála jsem se.
A tak jsme tam seděli namačkaní na jedné posteli, mlátili jsme se polštáři a smáli se. Do té doby, než zazvonil zvonek. Kovy seběhl dolů, protože stejně jako já tušil, kdo to je.
"Tak hele, nevím, co tu ještě chceš. Klér na tebe teď vážně nemá náladu."
"A na tebe jo, co?" v hlavě jsem si představila, jak se ušklíbl. Rozzuřila mě jen představa jeho obličeje. "Vypadni!" zařvala jsem a doufala, že mě slyšel.
 V tom se zvedl Martin a Ment a sešli taky dolů.
"Slyšel jsi, vypadni." řekl Ment. Vaďák mě chytl kolem ramen.
Kluci se vrátili s úsměvem na tváři.
"Vypadal docela překvapeně," zasmál se Kovy.
"Takže jste nejen uklidňující, ale i ochranářská četa?" uculila jsem se.
Nebyla jsem si ale jistá, jestli jsem si s Markem neměla spíše promluvit. Zvedla jsem se, řekla jim, ať počkají a seběhla jsem schody. Ještě jsem stihla ze dveří zakřičet, ať počká. Slyšel. Obula jsem se, oblékla a vyběhla za ním.
"Tak hele," začala jsem, aniž by měl šanci mi něco říct. "Jediné, co ti chci říct, je, že jsi idiot. Ale to už jsi slyšel. Nemohl jsi mi alespoň něco říct?! Já bych to unesla. A ne mi nalhávat něco o kamarádství."
"Promiň... Já... My jsme byli kamarádi. Ale když jsi byla v nemocnici, Terka na tom byla fakt hodně špatně. No a já jsem s ní trávil hodně času a prostě..."
"Jasně, chápu. Tak ahoj," otočila jsem se na patě a odešla domů.
"Vyřešeno," řekla jsem, když jsem dosedla na postel. Kluci mlčeli, tak jsem s úšklebkem dodala: "Jsem zase volná."

Večer kluci odešli a já zase byla v pokoji jen s Vaďákem.
"Zítra jdeš do školy, ne?" zasmála jsem se. "Měl bys jít." 
"Jo, to bych měl."
Zvedl se, ale pak si zase sedl.
"Nechce se mi," vysvětloval. 
"To máš blbé. Já například do konce týdne nejdu do školy."
"To máš dobré. No, tak já půjdu," znovu se zvedl. "V pohodě?"
"Naprosté."

Ležela jsem v posteli a přemýšlela. Rozešli jsme se teda? Chodili jsme spolu vůbec? Jsme ještě kamarádi? Nedalo mi to, nemohla jsem usnout. A Marek nejspíš taky ne, protože když jsem po chvíli zapnula facebook, u jeho jména stálo 'NYNÍ AKTIVNÍ'. Tak jsem mu teda napsala to, co se mi honilo hlavou.
Já: Tak tedy- Jak to s námi teď je? 
Ma Rek: To nevím... 
Já: Chodit spolu nechodíme, to je jasný...
Ma Rek: Ještě jednou se omlouvám.
Já: Stejně by to jednou přišlo :) 
Ma Rek: To asi jo.. I tak ale nelituji, že jsem tě poznal :)
Ma Rek: Kamarádi? :/
Já: ^-^ jasně.. 
Nebylo nad čím přemýšlet. Stejně bychom se vídali ve škole. A nenávidět ho nejspíše taky nemá cenu. Vždyť jen díky tomu jsem prožila čas v nemocnici s tím největším šílencem a zároveň tím nejlepším bráškou... A jen díky tomu jsem poznala, že klukům můžu opravdu věřit.

Tak co? :) Spokojení? Zatím? :D ^-^

************************************************************

Byla bych ráda za každý feedback- votes, komentáře, cokoliv. Chtěla bych vědět, co mám podle vás zlepšit, jestli se vám to líbí, co se vám na tom líbí / nelíbí a tak dále. ^-^

*************************************************************