Město YouTuberů

Město YouTuberů II.- Známý hlas

Další den můžu shrnout šesti slovy: spánek, jídlo, balení, jídlo, balení, jídlo. Dá to člověku zabrat, pořád chodit tam a zpátky, tahat krabice a tašky, popisovat kartičky, abychom pak věděli, kde co je. Mohla bych říct, že jsem udělala více práce, než rodiče a sestra. Bodejť, táta řešil stěhováky a sestra zase zmizela někam ven - prý se rozloučit s kamarádem. Zbyly jsme na to s mámou samy. Ona si vzala obývák a mně přidělila koupelnu. Uprostřed balení ale usnula. Nechtěla jsem ji budit, věděla jsem, že i na ni toho je poslední dobou hodně. Dala jsem jí pusu na čelo a sama pokračovala v práci. Večer jsem byla šíleně utahaná a v okamžiku, kdy jsem si lehla do postele, usnula. 

Seděli jsme v autě a všichni mlčeli. Ticho narušovalo jen rádio a sympatický hlas moderátorky v něm. Táta se soustředil na cestu, máma si četla knihu a sestra poslouchala písničky. Jen já seděla a přemýšlela. Co když si tam nenajdu kamarády? Budu ta šedá myš...
'Nesmím myslet na negativní věci!' okřikla jsem se v duchu. Abych nezačala přemýšlet nad nejhoršími situacemi, které by mohly nastat, nasadila jsem si sluchátka a pustila podcast Troll a Trotl 10.
"(...) Pre boha! Majťe sa, bolo to úžasné, ďakujeme všetkým."
"A piště básne a vidíme sa nabudúce," musela jsem se zasmát.
"Dobre, čauťe, chwašaa!"
Vytáhla jsem si s mírným úsměvem na rtech sluchátka z uší zrovna ve chvíli, kdy jsme stavěli u benzínky. Vystoupila jsem z auta, protáhla si nohy a čichala vůni benzinu a nafty. Vždy mi  benzín neskutečně voněl a doteď se to nezměnilo.
"Jak dlouho ještě pojedeme?" zeptala jsem se táty, který mi pokynul, abych nasedla zpátky do auta.
"Asi čtvrt hodinky."
Zbytek cesty uběhl opravdu rychle, nejspíše kvůli toho, že jsem usnula. Když jsme přijeli a sestra do mě šťouchla, nevěřila jsem vlastním očím. Přede mnou stál hezký a útulný dům. Když máma viděla můj výraz v obličeji, prohodila něco jako 'já jsem říkala, že se ti bude líbit,' a objala mě.

Vešli jsme dovnitř a tam už na nás čekal nábytek. Zeptala jsem se mámy, jestli se nemůžu projít. Nechcete rozmisťovat nábytek s mými rodiči, věřte mi. Jednou ho rozmístíte, pak mámu napadne, jak by to vypadalo ještě líp a přemisťujete ho znovu. Naštěstí mi oznámila, že by tu měli přijít pomoct známí z její nové práce a že mě tu nebude potřebovat.
"Ale pustím tě pod jednou podmínkou."
"Jakou?" zeptala jsem se během přezouvání z pohodlných pantoflí do tenisek.
"Jelikož tu nebudeš, rozmístíme ti pokoj tak, jak chci já."
"Fajn."
Vyšla jsem nejrychleji, jak jen to šlo, protože by si to mamka taky mohla rozmyslet a najednou by mě začala potřebovat. Nešla jsem moc daleko a pro jistotu jsem si zapamatovala číslo domu. Bydleli jsme kousek od většího města, do kterého jsem se ale neodvážila jít. Můj orientační smysl je na tom špatně. A když říkám špatně, myslím tím hodně špatně. Rozhlížela jsem se po okolí a nasávala vůni našeho nového domova. Procházela jsem se asi deset minut, když jsem v dálce uviděla hubeného, středně vysokého kluka s mně povědomým účesem. Než jsem však zaregistrovala, kdo to je, zabočil za roh. Zdálo se mi to, nebo...?
"Blbost," zamumlala jsem si pod nosem, ale šla jsem tam, kam šel i ten kluk. Viděla jsem, jak zase zahnul, a tak jsem zahnula i já. Začala jsem ho pronásledovat, aniž bych si to uvědomila. Po asi minutě pronásledování jsem zjistila, že jsem zabočila do města a že nevím, jak se dostat zpátky. A taky že mi on zmizel z očí.
"Nevíš kde jsi, co?" uslyšela jsem za sebou známý hlas a úplně si představila ten úšklebek na jeho tváři.

************************************************************

Byla bych ráda za každý feedback- votes, komentáře, cokoliv. Chtěla bych vědět, co mám podle vás zlepšit, jestli se vám to líbí, co se vám na tom líbí / nelíbí a tak dále. ^-^