Město YouTuberů

Město YouTuberů LVII.- Tma

Nikdy jsem tu nechtěla psát něco takového, ale rozhodla jsem se, že to zkusím :)
Snad Vám to nebude připadat moc dětinské... ^-^

Cítila jsem bolest. V hlavě se mi promítal zase znova celý můj život. Ale nebyla jsem veselá při hezkých vzpomínkách. Ani smutná při špatných. Nechtěla jsem dělat absolutně nic. Vznášela jsem se ve stavu beztíže a prolétávala jsem každičkým kouskem vzpomínek tam a zpátky, jak jsem jen chtěla. Někdy jsem se zastavila u šťastné, jindy u smutné vzpomínky. Ale neusmívala jsem se. Nebrečela jsem. A ani jsem neměla chuť se propadnout do země. Bylo to jako v kině u filmu, u kterého neprožíváte žádné emoce. Může to být opravdu skvělý film, jenže to prostě nejde...
Měla jsem pocit, že na něco čekám. Nevěděla jsem na co, nevnímala jsem čas. Občas jsem si zastavila vzpomínku a jen si ji prohlížela, skoro jako obrázek. Pak jsem se vznášela ve vzduchoprázdnu a hledala další vzpomínku. U žádné jsem necítila emoce. Můj obličej byl jako z kamene. Stejně jako moje srdce. Čím více jsem létala tam a zpátky, tím více jsem se propadala do temnoty. Bylo to zvláštní, jako bych něco postrádala. Letěla jsem ke vzpomínce, kdy mi na bývalé škole brali svačinu. Zamračila jsem se. První projev emoci, který se objevil. Pak zase dlouho nic, až u vzpomínky z nedávna jsem se zarazila. Jako by byla zamlžená, ale po chvíli jsem mohla vidět jasně. Sedačky. Hodně sedaček. A ve předu plátno. Nejprve jsem si úplně nevzpomínala, kde jsem to byla a co jsem tam dělala. Pak jsem si vzpomněla. Zabolelo to. Kluk a vedle něj dvě holky. Jedna ho objímala, druhá se na mě nevraživě podívala. Mé vzpomínkové já se rozběhlo pryč a mému já, které se vznášelo nad sálem, ukápla slza. Cítila jsem se smutně, něco mě stahovalo ke dnu. Ale nebylo to závaží... Bylo to něco mnohem horšího, co jsem nedokázala rozpoznat. Cítila jsem, že kdyby mě to stáhlo, stalo by se něco hodně špatného. V tom se ze vzpomínkových reproduktorů ozvalo až ohlušivě nahlas. Ale mě to lákalo. Šla jsem blíž. Reproduktory zůstaly, avšak všechny vzpomínky zmizely. 

"Miluji tě," ozývalo se do tmy. Jediný, kdo poslouchal, jsem byla já. "Chci, abys to věděla."
Mě?
Klučičí hlas. Něco mi připomínal, ale to, co mi měl připomínat, už jsem zapomněla. 
"Ty dvě se přiznaly, víš? Nechápu, jak jsem si mohl myslet, že to, co mi namluvily, byla pravda."
Ten hlas brečel. Chtěla jsem říct: "Nebreč! Ty za to nemůžeš!" Nechápala jsem, za co by něměl moct, ale vím, že jsem to chtěla říct.
"Je to už měsíc, co tu nejsi, víš?"
Kde nejsem? napadlo mě. Jsem přece tady! 
"Doktoři ti nedávají šance, ale já jo! Ty to musíš zvládnout." 
Co musím zvládnout?! 
Slyšela jsem zvuk, něco se otevřelo. 
"Kovy, nemusíš tady být každé odpoledne."
Ten kluk je Kovy. Kovy... Kovy... Něco mi to říká.
"Ale já chci," hlas vzlykl.
"Víš, že se říká, že tě lidé v kómatu slyší?" byla to nějaká dívka.
Slyší! Slyší!!!!
"Nevím, co na tom je pravdy, ale je to dost možné," odmlčela se.
Tak strašně moc jsem chtěla říct, že slyším! Ty hlasy... Oba mi něco říkaly. Oba zněly... Vím, že je to blbost, ale zněly světle. Jako by zaháněly to něco, co mě táhlo ke dnu.
"Jestli mě tedy slyšíš, Klér..." zase se omlčela.
Já jsem Klér... Já- Klér.
"Mám tě ráda a budu tvoje sestra navždy."
Usmála jsem se. Poprvé za celou dobu ve tmě jsem se usmála. 
"Mám tě rád," ozvalo se a já dělala vzdušné salta... Cítila jsem se... Cítila jsem se nějak. Cítila jsem, že jsem někdo. V tom mi temnota předložila další vzpomínku.
Kluk ze sálu, ten světlý hlas. Kovy. Seděl na lavičce vedle dívky, která se na mě nevraživě dívala v kině. Smáli se. Dívala jsem se na tu vzpomínku neutrálně. Nedělají nic špatného, ne?
I tak se ale moje vzpomínkové já rozběhlo pryč. Dívala jsem se za ním, ale zůstala jsem těch dvou. Neslyšela jsem, co si povídají, ale viděla jsem, že si opravdu jen povídají. I tak jsem ale byla o něco níže. A klesala jsem dolů víc a víc.
"Vy tu ještě jste?" ozvalo se zase z jiného světa. Jiný hlas. Byl mi taky blízký. 
"Povídáme si s Klér. Uvažujeme..." holka se rozvzlykala.
"Uvažujeme, jestli nás slyší," dopověděl kluk. 
"Už pojedeme, jedete s námi? Je pozdě," zeptal se třetí hlas, ženský hlas.
"Já ano, jsem unavená," ozvala se holka, která se označila za moji sestru.
Nejeď! chtěla jsem říct. Povznesla jsem se výš. Temnota se mě pouštěla. Ale pořád na mě zůstávala maličká černá nitka. Slyšela jsem, že hlasy odešly pryč. Z nitky se stalo lano. Nedobrovolně jsem klesala dolů.
"Co když je dnešek důležitý?" ozvalo se a lano prasklo. "Miluji tě a budu ti to říkat každý den, kdy tu budu."
Ale proč? Kdo jsi? 
"Kdybys ztratila paměť, přestavím se ti jako ten bezejména, i když všichni vědí, že jsem Karel."
Z lana byla zpátky nit, ale stále mě pevně držela. Chtěla jsem letět blíž k tomu hlasu, nahoru. Ale nit mě nepustila. Chtěla jsem slyšet více...
"A ty pro mě budeš navždy tajný agent," bylo slyšet, že se usmál. 
Nějakým záhadným způsobem jsem si přivolala obraz. Pustila jsem ho svou myslí, jako bych to dělala už odjakživa.

Dva lidé. Mé já a ten kluk, kterého jsem viděla už tolikrát.  
„Já jsem-"
„Kovy. Nechceš přece sdělovat jméno," mé já se uculilo, "co kdybych byla šílená fanynka, která tvé jméno roztroubí po celém internetu?" 
Co je internet?
„Máš recht. Radši si ho tedy nechám pro sebe," zasmál se ten kluk. "Jinak, jak se jmenuješ ty? Nebo je tvé jméno taky tajemství?"
„No, neměla bych ti to říkat, jsem totiž tajný agent FBI. Ale můžeš mi říkat Klér."
„Klér? Docela obyčejná přezdívka pro tajného agenta."
„Možná je to šifra," mé já mrklo. 
Chtěla jsem se usmát. A usmála jsem se.
„A nebo jsi taky ta holka, o které mi vyprávěl Martin."
Martin?
Odvolala jsem tuto vzpomínku a přivolala jinou, starší, ale ne o moc.

Mé já šlo. Šlo za nějakou postavou.
"Blbost," zamumlalo si, ale pokračovalo dál.
Šlo a šlo, viděla jsem, že bylo ztracené. V tom se za ní objevila ta postava.
"Nevíš kde jsi, co?" usmál se kluk.
"Ma- Martin?"
To je ten Martin, o kterém mluvili předtím!
 "Copak jsi mě celou tu dobu nesledovala jen proto, že jsem to já? Potkávám tu plno bláznivých fanynek, jako jsi ty."  
Proč fanynek? Víc jsem ale vidět nepotřebovala. 

Vynořila jsem se ze vzpomínky zpátky do tmy. Nit už mě nedržela, mohla jsem letět nahoru. 
"To s tou sandy..."
Nit se mi omotala kolem nohy a já nemohla pokračovat.
Sandy, pomyslela jsem si pro sebe, to jméno mi zní... Tmavě. 
"Promiň mi to s ní."
Teď už jsem byla konečně volná. Letěla jsem nejrychleji, jak jsem mohla. Ozvalo se otevírání dveří.
"Ne! Kovy!" zakřičela jsem. Obklopilo mě světlo. Nadechla jsem se.
Jsem tady.

Nevím, co na to řeknete, protože já sama nevím, co na to mám říct...

************************************************************

Byla bych ráda za každý feedback- votes, komentáře, cokoliv. Chtěla bych vědět, co mám podle vás zlepšit, jestli se vám to líbí, co se vám na tom líbí / nelíbí a tak dále. ^-^