Město YouTuberů

Město YouTuberů V.- Návštěva

Odvedla jsem Kovyho k nám domů. Sestra ani rodiče nebyli doma, protože jeli k tetě a přespávali tam. Což bylo dobře, protože jsem rodičům nemusela vysvětlovat, proč si domů vedu pro ně naprosto cizího kluka.  Přistrčila jsem ho k umyvadlu a on si vypláchl oči vodou a dětským mýdlem. Na co jsme měli doma dětské mýdlo? Neptejte se mě, sama to nevím.
"Lepší?" zeptala jsem se ho.
"Lepší..." odpověděl a vzal si ručník, který jsem mu podávala. Ačkoliv mi ho bylo líto a jeho červené oči mě děsily, neubránila jsem se mírnému úsměvu.
"To jsi nečekal, co?" teď už jsem se doopravdy rozesmála.
"Čekal jsem, že mě jako správný agent složíš k zemi. Ale pepřák rozhodně ne."
"To víš, nemůžu se prozradit a složit tě. Víš, kolik lidí by to mohlo vidět?" ušklíbla jsem se. "Dáš si čaj?"

Šli jsme do obýváku a já jsem nám uvařila čaj. Povídali jsme si o YouTube a všem možném. Zdálo se mi, že si povídáme chvilku, ale když jsem se podívala na hodiny, zděsila jsem se.
"Kovy?! Víš, že je půlnoc?" vykulila jsem oči.
"Cože, už?" překvapeně zíral na hodiny. Jen jsem přikývla.
"Asi už tě budu muset vyhnat."
"To je v pohodě, půjdu sám," zvedl ruce na znak toho, že se vzdává. Původně jsem se ho chtěla zeptat, jestli ho nemám doprovodit, ale když jsem si vzpomněla, jak na mě vyskočil z křoví, radši jsem si to rozmyslela. Rozloučili jsme se a já pak rychle pádila se osprchovat a navečeřet. Zalezla jsem si do postele s mobilem v ruce. Zkontrolovala jsem sociální sítě, odepsala na pár zpráv a koukala na YouTube. Po pár hodinách, kdy už jsem se chystala jít spát, protože bylo dost pozdě, mi přišlo upozornění.
"Já ho zabiju," zamumlala jsem si s lehkým úsměvem na tváři. Zapnula jsem Kovyho video a bylo vidět, jak Kovy potichu mluví do kamery a ukazuje směrem na mě. "Kdo je tam?", výskok z křoví, pepřák. Musela jsem se smát svému vyděšenému a zároveň překvapenému výrazu. Dala jsem 'lajk', zamkla mobil a pokusila se usnout.

Vzbudila jsem se brzo ráno, podívala se na budík a vyděsila se.
"Škola!" vystřelila jsem z postele, převlíkla se, vyčistila si zuby a chystala se vyjít.
"Jsem opravdu tak blbá?" zeptala jsem se sama sebe u vchodových dveří s taškou v ruce. Došla jsem zpátky do obýváku batoh hodila na zem a lehla si na gauč. "Jsou podzimní prázdniny, blbko!"

Když jsem se uklidnila, šla jsem se v klidu nasnídat. Po snídani jsem jen koukala na YouTube a když už jsem dokoukala všechny nové videa, začala jsem se nudit. Šla jsem na Martinovu Fanpage a napsala jsem mu. Bylo by však velice nepravděpodobné, že by mi odepsal.
A taky že neodepsal. Po hodině koukání do telefonu a doufání, že odepíše, jsem to vzdala.
Zbytek dne jsem strávila ležením v posteli a - jak jinak - koukáním a YouTube.

Zazvonil zvonek. Vystřelila jsem z postele, otevřela jsem a tam stál Martin. Stáli jsme si tváří v tvář. Já v pyžamu, on ve spodním prádle. Tak počkat! Tady něco nehraje. Opravdu se mi zdají takové blbosti? Převrátila jsem se na druhý bok a spala dál.

Když jsem se ráno vzbudila, byli už doma rodiče se sestrou. A nebyli jediní, kdo byli u nás doma.
"Klér! Máš tu návštěvu!"
Rychle jsem se převlíkla a šla jsem dolů.
"To nebylo nutné. Mohla jste ji ještě nechat spát," usmíval se na moji mámu Martin. Když jsem přišla, otočil se ke mně. "Opravdu jsem tě nechtěl budit, promiň."
"To je v pohodě, stejně jsem chtěla brzo vstávat," usmála jsem se na něj. Při pohledu na hodiny mě ale smích přešel. Bylo dvanáct.
"No, chtěl jsem se zeptat, jestli nechceš jít ven, ale..." bylo vidět, že má co dělat, aby si udržel neutrální výraz.
"Jo jasně, půjdu," přerušila jsem ho a vydala se ke dveřím tak, aby neviděl mou onivě rudou tvář.

"Ještě jednou - promiň," řekl mi, když už jsme byli na cestě.
"Ještě jednou ti říkám, že to je v pohodě," podívala jsem se na něj úplně upřímně. Vážně mi to nevadilo, spíše jsem se cítila trapně. Hodně trapně.
"Jsi snad jediná normální holka v tomhle městě."
Zarazila jsem se. „Jaké jsou, podle tebe, ostatní holky?"
"Ostatní holky jsou... Fanynky."
"To já taky," na tváři mi proběhl mírný úšklebek.
"No ale... Ony jsou prostě až moc... Jak to říct... Zamilované? Smějí se úplně všemu, co jim řeknu."
Posadili jsme se na lavičku. Naklonil se a dodal: "I když bych jim řekl, že jim právě umřel pes. No pochopíš to?"

Mířili k nám dva lidi. Přesněji řečeno dva lidi s malým dítětem a s kočárkem. Už z dálky jsem věděla, o koho se jedná.
"Řekni, Martine... Žije tady hodně YouTuberů?"
"No, na jedné ruce je nespočítáš," Martin začal počítat na rukou. „Možná ani na dvou, nejsem si jistej."

Děkuji moc za ohlasy na minulý díl :)

************************************************************

Byla bych ráda za každý feedback- votes, komentáře, cokoliv. Chtěla bych vědět, co mám podle vás zlepšit, jestli se vám to líbí, co se vám na tom líbí / nelíbí a tak dále. ^-^