Město YouTuberů

Město YouTuberů L.- Narozeniny... Nebo ne?

700 ★ ??? 7,3K přečtení? Jako fakt? :D Jste boží ^-^  

Chození do školy je nuda, na to jsem přišla už na začátku devítky. Taky proto, že jsem všechno uměla a tím pádem mi jakkoliv těžký úkol zabral maximálně pět minut. Achjo. Ale alespoň jsem mohla strávit těch šest hodin přemýšlením, proč si nikdo nevzpomněl na mé narozeniny. Jak milé. Co se dá dělat, přežít to přežiji a svět se nezboří. Možná kdybych byla Hulk a pořádně se naštvala. Jaké by to bylo být Hulk? Jen by jste bouchli pěstí a všichni by vám vše dali, protože by se vás báli. To by bylo... Nebo být superman. Nebo prostě Superholka. Jo, kdyby vás to zajímalo, odepsali mi na můj e-mail z časopisu. Ta pohádka je krátká, ale když ji prodloužím a pošlu, zveřejní to jako příběh na pokračování, jeej. Jaké by to teda bylo, kdybych mohla mít úplně jakoukoliv super schopnost, jakou bych si v tu chvíli přála? Ano, o tom ten příběh, který píšu teď v hodině, je...

"Klér, výsledek?" vyvolala mě učitelka. 
"X je dvanáct a y je pět..."
"Dobře."
Sedím ve škole a máme dvouhodinovku matiky. Měli jsme mít matiku a fyziku, ale učitelka to přehodila, že s námi prý něco potřebuje dodělat. Achjo. Zase myšlenkami bloudím do dalekých krajin. Kdy už to mučení skončí?! Zvoní! Bohužel jen na ukončení první hodiny matiky...

Konečně jsem šla domů. Víte, dneska je středa. Ptáte se, proč jsem Vám tady nenapsala o neděli, pondělí a úterý? To proto, že to byly sakra nudné dny. V neděli jsem v podstatě jen četla a koukala na videa, v pondělí jsem zůstávala ve škole a pomáhala s odzdobením školy a včera jsem strávila odpoledne doma s trošku zvýšenou teplotou. Mamku to vyděsilo, ale po telefonátu do nemocnice se uklidnila a řekla mi, že to je jen tabletkami. Každopádně... Ohledně mých narozenin- Nikdo mi nepopřál, nikdo mi nenapsal ani nezavolal. Ne že by mi to nějak extra vadilo... Ale mohli napsat. Nebo zavolat... Nebo cokoliv. S žádným z kluků jsem se přes týden neviděla a Ivet s Carol na mě nejspíše kašlaly. Přišla jsem domů, odhodila jsem batoh a šla na Kopec. Přes cestu ale byla páska "vstup zakázán". Lepší to být nemohlo. Naštvaně jsem se vydala do parku. Chvíli jsem tam seděla a pozorovala maminku s dvěma malými dětmi. Pak jsem se zvedla a šla dolů. musím říct, že už mě několikrát napadlo, že je to divné, když jsem nepotkala ani jednoho z kluků a prostě nikoho, s kým jsem se doteď bavila. Bylo to trochu depresivní... To uznávám. Ale pořád jsem si říkala, že toho asi teď mají moc. Zbytek týdne ubíhal stylem vstanu, jdu do školy, přijdu ze školy a hraji Simíky, jdu spát. Až v pátek mi zavolal Kovy.
"Ahoj Klér," odkašlal si, "přijď na Kopec." 
"Je tam vstup zakázán," odsekla jsem. Pořád jsem ještě byla maličko naštvaná. Víte, jak jsem psala, že mi nějak extra nevadilo, že zapomněli na mé narozeniny? Možná jsem trošičku zalhala. 
"Už není... Klééér!" znělo to, jako by mě prosil. 
"No dobrá, přijdu..." 
Sebrala jsem se, hodila na sebe tepláky a nějaké tričko, dole jsem se ještě oblékla, obula a vyrazila jsem. Když jsem vyšla nahoru, málem jsem omdlela. Ale štěstím! Víte, jak byl na Kopec zákaz vstupu? Možná už vím proč. Nahoře byl dlouhý stůl a u něj lavičky. K tomu stolu se mohlo vlézt kolem dvaceti lidí. A byli tam všichni. I Fall a Blazer a... Prostě všichni! Ne teda moje rodina, ta má přijít až zítra. Ale jinak všichni. Vy víte, koho tím myslím. Nechápala jsem, jak to tam všechno dostali a ani kde ten stůl vzali, ale víte co? V tu chvíli jsem nad tím vážně nepřemýšlela. Spíše jsem tam stála s otevřenou pusou, vykulenýma očima a ostatní se smáli. 
"Náš menší narozeninový dárek," Kovy ke mně přišel a podal mi ruku. "Všechno nejlepší, ale tady máš ještě jeden. Je teda od nás všech, snad to nevadí. Ale tohle všechno zařídit nás stálo veškeré úsilí," podal mi takovou malou krabičku.
"Já... Nevím co říct," vykoktala jsem a usmála se. 
"Nemusíš říkat vůbec nic," Ivet mě objala. "Vím, že jsme tě trochu potrápili, moc jsme se s tebou nebavily... Ale promiň, bylo to překvapení."
"V pohodě," zasmála jsem se.
Později jsme se posadili ke stolu a povídali si. Občas si někdo dal chipsy, tyčinky, nebo taky buchty a koláče, které kluci naskládali na stůl. Nic, ale absolutně nic jsem tomu nemohla vytknout. Bylo to prostě boží! Lepší narozeniny jsem si nemohla přát. Teda- možná by to bylo ještě božejší, kdybych měla narozeniny v létě. Ale i tak...!

"Prozraď mi, jak jste to sem všechno dostali?" zeptala jsem se Kovyho. Dokonce i hudba tady byla! Mobil, napojený na bedničky. Samozřejmě i s power bankami.
"To víš, museli jsme to zařídit na úřadě, odnést to sem... Ale co bychom pro tebe neudělali," zasmál se. 
"Jste blázni. Mě by stačilo, kdybyste mi dali prsten s diamantem za třicet tisíc," ušklíbla jsem se. 
"Jo, vidíš, to mě nenapadlo," oba jsme se začali smát. "Nebo vlastně napadlo, ale ne za třicet tisíc, promiň," na puse se mu objevila hraná podkova. Až teď mě napadlo otevřít tu krabičku. Byl to prstýnek. Takový drobňoučký, ale krásný. Byl stříbrný s červeným diamantíkem. 
"Wow, děkuji," nasadila jsem si ho na prsteníček a prohlížela. Nedokázala jsem se přestat usmívat.

"Co vůbec bude s tím vším?" rukou jsem ukázala na stoly a lavičky. "Zůstane to tu?" 
"To asi ne," usmál se.
"Achjo." 
"Ty bys to tu chtěla?" Martin pozvedl obočí.
"No, tak mohli bychom se tu scházet a tak..." uculila jsem se.
"Uvidíme," zasmál se.
Později jsme pomáhali odnosit všechny pet-lahve a plastové tácky, na kterých se podávalo jídlo, do popelnice. Když už byl večer, všichni si sedli a pozorovali město.
"Stejně tu je krásně," prohlásila Carol a my museli souhlasit. 
"Hlavně, když tu jsme všichni," dodal Kovy. 
"To jo," usmála jsem se a pozorovala město. "Je tu až moc krásně."
Lepší místo k životu jsem si už nemohla přát.

************************************************************

Byla bych ráda za každý feedback- votes, komentáře, cokoliv. Chtěla bych vědět, co mám podle vás zlepšit, jestli se vám to líbí, co se vám na tom líbí / nelíbí a tak dále. ^-^

*************************************************************