Město YouTuberů

Město YouTuberů XXXIV.- Bazén

Snažila jsem se včera něco napsat, ale opravdu jsem neměla moc kreativní den, za to se omlouvám. Ale náhradu slibovat nebudu, protože to někdy prostě nejde dodržet ^-^

Cesta na zastávku u úřadu nám trvala asi čtvrt hodiny. Když jsme tam dorazili, už tam byli všichni. Včetně Vadima.

"Neříkal jsi, že nejedeš?" podívala jsem se mu do očí a maličko se ušklíbla. 
"To jo, ale náhodou se mi podařilo si na vás udělat čas. Super, no ne?" úšklebek mi oplatil. Se všemi jsem se pozdravila, včetně Felixe, který se vybavoval s Kovym.
"O čem se bavíte?" zajímala jsem se, protože to vypadalo na vážnou konverzaci. 
"Ále," řekl Kovy a mávnul rukou, "tady Felix se mě ptá na stříhací program." 
"Koukni se do popisku videa!" zamračila jsem se na Felixe, ale nedokázala jsem potlačit smích.
"Jo a jinak, holky psaly, že nakonec nejedou." oznámil mi Kovy a dál se věnoval Felixovi. Asi za minutu měl přijet autobus a Pedro pořád nikde. Až když jsme nastupovali jsem ho zahlídla, jak dobíhá. Poprosila jsem řidiče, ať na chvíli počká. Byl docela přátelský, což bylo fajn a nijak si nestěžoval, že zdržuji dopravu. Pedro doběhl a vděčně se na mě usmál. Šla jsem si stoupnout vedle Marka, který mě okamžitě pustil sednout. 
"Čau všichni," projížděl nás pohledem Pedro. 
"Ahoj Pedro." oplatila jsem mu pozdrav. Netuším proč, ale Martin se tak šíleně rozesmál, že ho pozoroval celý autobus. Hodila jsem na něj nechápavý pohled a on zmlknul. 

Projeli jsme asi třináct zastávek, než jsme dorazili na místo. Vystoupili jsme přímo před tím krytým bazénem. Já se ségrou jsme jako jediné holky šly do dívčích šaten, kluci samozřejmě do klučičích. 
"To bude něco," povzdechla si sestra, když jsme už byly převlečené a osprchované a chystaly jsme se jít  do bazénu. Uprostřed něj jsme totiž zahlédly šest lidí, jak se navzájem potápí, cáká na sebe a dělá blbosti. A taky dva z nich drželi v ruce Go Pro.
Když jsem vlezla do studené vody, Martin s Vadimem na mě začali cákat vodu. Já jsem to nečekala a docela dost jsem se napila. Rozkuckala jsem se, až si o mně všichni začali dělat starosti. Když jsem dokuckala, skočila jsem Martinovi na krk a tím ho potopila pod vodu. Jenže on to čekal, takže to nemělo takový efekt. Soutěžili jsme, kdo déle vydrží pod vodou. Skoro jsem to vyhrála- Hned po Kovym. 
S Pedrem jsme se později oddělili od party a plavali sem a tam. Celkem jsme uplavali patnáct bazénů. Musím uznat, že oproti mně měl Pedro dost velkou výdrž. Později jsem vylezla z bazénu, protože se mi na promočených rukách udělaly mráčky a já jsem měla docela necitlivé ruce. Bylo docela smutné tak sedět na lavičce vedle bazénu sama. Pak se ke mně přidal Marek. Kluci začali skákat do vody ze skokanských můstků a Felix dělal salta. 
"Chce se jen předvádět před ostatními." Marek protočil oči, zatímco ho všichni pozorovali. 
"Jdu to taky zkusit!" oznámil nám Vadim. 
"Ne, nedělej to..." varoval ho Marek. "Věř mi..."  
Vadim i přesto skočil a udělal dost velký placák. 
"On ti to říkal!" křikla jsem, když se z vody vynořila ne zrovna šťastně se tvářící hlava. 

Vraceli jsme se v sedm. Všichni, až na Felixe, docela dost hodně utahaní. 
"Kdo by řekl, že plavání může být tak unavující," prohodil Kovy a zívl.
"To je o zvyku," zakřenil se na něj Felix, který by snad zvládl ještě třikrát oběhnout stadion.
Já jsem konverzaci moc nevnímala, byla jsem ráda, že se dokážu soustředit na chůzi. 
"To bych si musela zvykat ještě tři roky," prohodila jsem nezaujatě a Felixe to rozesmálo.
U naší ulice jsem se rozloučila s Kovym a domů pokračovala sama. Ségra šla k Housovi, což mě nepřekvapilo.

V neděli jsem šla koupit nějaké krabice na dárečky. Do vánoc zbýval týden a pár dní. Když jsem přišla konečně z pošty, kde jsem sehnala dostatečný počet krabic, zjistila jsem, že nemáme balící papír. Prostě smůla. Naštěstí jeli rodiče do obchodu, takže jsem se k nim přidala a měla jsem možnost si koupit jakýkoliv balící papír, který chci. Po dlouhém rozhodování jsem si vybrala červený se soby.
"Dobrý výběr, Klér!" ozvalo se za mnou. 
"Em, díky?" otočila jsem se a docela jsem se divila. Stála tam Teri. 
"Viděla jsem tě ve videu od kluků," pousmála se. 
"Já jsem tě viděla ve spoustě videích," řekla jsem trošku ironicky, až jsem se sama sebe ptala, jestli jsem to nepřehnala. 
"Ty mě sleduješ, jo?" divila se. "Poslední dobou je na mě tolik hejtů, že jsem uvažovala, jestli se po tom, co na tebe promluvím, neotočíš a neodkráčíš bez odpovědi," bylo vidět, že se cítí trapně.
"Ne, to právě ne. Jsi super," musela jsem se trochu začervenat. Pořád jsem si ještě nezvykla seznamovat se s novými lidmi. "Nejsem takový člověk," dodala jsem.
"To je dobře," Teri se pousmála, "promiň, musím už jít..." omluvila se, popadla jednu roli toho balícího papíru se soby, znovu se na mě usmála a odešla směrem k pokladně, kde jsem zahlédla její mamku. Po chvíli přemýšlení jsem si taky jednu vzala a šla najít rodiče. 

Doma jsem dárečky zabalila tak úhledně, jak jen to šlo. Když jsem byla hotová, lehla jsem si do postele a zavřela oči. Užívala jsem si ticha a v tom mi zazvonil mobil. Vydala jsem ze sebe nespecifikovatelný nesouhlasný zvuk a podívala se na display. 
Neznámé číslo. 
Bez přemýšlení jsem to zvedla. 
"Prosím?" 
"Kdo tam?" 
"Neměla bych se ptát spíš já? Tady Klára."
"Klér..." slyšela jsem oddechnutí.
"Vadime," napodobila jsem jeho hlas a z mobilu se ozval smích.
"Myslel jsem si, že si ze mě udělal Kovy legraci."
"Nejspíše není tak zákeřný, jak si o něm myslíš, že je," pousmála jsem se pro sebe.
"No, proč ti volám." 
"To by mě taky zajímalo." 
"Klér!" znělo to, jako by mě okřikl.
"Vadime!" zopakovala jsem po něm znovu.
"Teď jsem zapomněl, co jsem po tobě chtěl." 
"To máš blbé. Až si vzpomeneš, zavolej." položila jsem to. 
Než se úplně vypl hovor slyšela jsem: "Klér, poč..." 
Zakřenila jsem se na obrazovku mobilu. 
Neznámé číslo.
"Hm?" prohodila jsem nezaujatě. 
"Ondro?" 
"Ehm, kdo jste?"
"Pardon, asi špatné číslo. Teda pokud nejste..."
"Nejsi..."opravila jsem ho. Bylo slyšet, že mu je tak šestnáct. 
"Ondra." 
Zasmála jsem se: "To teda opravdu nejsem."
"Tak to pardon. Špatné číslo." řekl trochu provinile.
"V pohodě. Na slyšenou!" típla jsem to a vzápětí mi opět volalo neznámé číslo.
"Prosím?" zeptala jsem se pro jistotu.
"Kléér, byla jsi nedostupná!"
"Nekecej!" řekla jsem ironicky.
"No, prostě, co jsem chtěl..." na chvíli se zasekl a já se rozesmála. "No, prostě, dvacátého druhého pořádám Vánoční párty."
"Párty?"
"Jop, u mě. Bližší info ti nejspíše napíšu."
"A kdo tam bude?"
"Kluci, tvá ségra s Housem, asi pozvu i Marka..."
"No, dobře, pokud budu moct, přijdu," i když to nemohl vidět, přikývla jsem.
"Fajn, takže 22. prosince u mně!" řekl s radostí.
Fajn, takže 22. u tebe, pomyslela jsem si, ale říct jsem to nestačila, protože Vadim ukončil hovor.

Takže jsme se seznámili s Teri! ^-^ 
Docela dost YouTuberů už známe, sama sebe se začínám ptát, jak to mám všechno prostřídat :D
Taky jsem se chtěla zeptat, jestli byste v příběhu chtěli i Slováky?... U mě je problém, že moc neumím psát Slovensky, takže byste případné chybičky museli omluvit ^-^

************************************************************

Byla bych ráda za každý feedback- votes, komentáře, cokoliv. Chtěla bych vědět, co mám podle vás zlepšit, jestli se vám to líbí, co se vám na tom líbí / nelíbí a tak dále. ^-^

Rozhodně koukněte na YouTube:
-> Universal Studio Blue ^-^ (CZ)
-> Universal Studio Red ^-^ (CZ)

Chcete si přečíst další příběh?
-> Život na hraně ^-^ (CZ)
-> Zničené sny ^-^ (CZ)