Město YouTuberů

Město YouTuberů XLIII.- Nový rok

Omlouvám se, omlouvám se... Prostě se tisíckrát omlouvám za neaktivitu. ^-^ To víte, škola, kupování dárků... A když jsem se k tomu konečně dokopala, neměla jsem náladu ani nápady. :)

Přijeli jsme k nám, tam už na mě čekali rodiče a ségra. Objala jsem se se všemi a šla dovnitř. Na stole bylo cukroví, bábovka, chlebíčky... U stolu seděla teta Míša se Simonem a taky teta s Honzíkem.
"Ahoj!" usmál se na mě Honzík. 
"Ahoj," usmála jsem se zpátky a sedla si vedle něj. "Tak co, co dneska budete dělat?" 
"Dostal jsem od Ježíška autodrláhu!" zazářil Honzík. "Mám ji tady, pomůžeš mi ji postavit?"
Donesli jsme teda z auta autodráhu a rozbalili ji. Byla velká a docela těžká na postavení. Pomáhal mi i Marek, ale i tak nám to zabralo asi třicet minut. U toho jsme si dělali jeden ze druhého legraci.
"Ani autodráhu nedokážeš postavit!" ušklíbl se Marek.
"Ty taky ne. A navíc já jsem holka!" smála jsem se. 
"Já ji umím postavit, ale chci tě nechat, ať se to naučíš."
Plácla jsem ho do ramene.
"Au! Jsem týraný! Mamiii," šel k tetě Míši, sedl si k ní a překřížil si ruce na hrudi. 
"Haha," řekla jsem ironicky. Sedla jsem si vedle něj a dala mu pusu na líčko. On ale otočil hlavu, a tak z toho byla obyčejná pusa. 
"Hele vy dva, nechte si to na potom, ano?" Felix protočil očima, ale koutky úst mu cukaly.
"Copak, závidíš?" smála se teta Míša.

V noci Honzík se Simonem odpadli a teta Míša s tetou Janou s nimi zůstaly doma. My ostatní jsme šli do parku, kde se hromadně oslavoval Nový rok. Přišli jsme tam a nebyli jsme jediní, kdo tam byl. Ačkoliv do půlnoci zbývala asi hodina, lidí tu bylo hodně. Jakmile jsme tam dorazili, přiběhla ke mně Ivet. 
"Klér!" objala mě. "Myslela jsem si, že budeš v nemocnici." 
"Ale nejsem. Holt když to někdo umí zařídit," usmála jsem se, když mě Ivet pustila. 
Jakmile mě ale pustila Ivet, ocitla jsem se v náručí mlčící osoby.
"Carol!" zasmála jsem se. 
Pak přišel i Ment, Kovy, Martin, Vadim... Prostě skoro všichni! A všichni mě objímali. Objímáním jsme strávili asi čtvrt hodiny. Jako poslední mě objal Kovy. Ostatní si mezitím začali všímat, jak někdo chystá ohňostroje. 
"Ani nevíš, jak bys nám tu chyběla," usmál se do mihotavého světla lampy, která stála asi pět metrů od nás, takže  světlo bylo slabé. 
"Vy mně taky," odpověděla jsem. "Dělo se tu něco? Mezi tím, co jsem tu nebyla?"
"Nic moc... Jen," zarazil se a ušklíbl.
"Jen?" 
"Martin má holku," zasmál se Kovy.
"Fakt?!" za tak krátkou dobu, co jsem tu nebyla?
"Znáš ji, viděla jsi ji," napovídal. Po chvilce, když jsem nevěděla, dodal: "Viky..."
Vykulila jsem na něj oči a on dostal záchvat smíchu. Strhl na sebe většinu pozornosti.
"Co je?" zasmála jsem se.
"Tvůj výraz..." vykoktal ze sebe, když se dosmál. 
V tom mi někdo zaťukal na rameno.
"Ahoj Klér," usmála se na mě andělsky Viky. Vážně jí to slušelo. Možná to bylo tím, že na sobě neměla bílé nemocniční oblečení, ale rifle a černou bundu. 
"Ahoj Viky," pousmála jsem se na ni.
"Oni tě pustili?" 
"Jojo, nějak se to zařídilo... Snad tu neomdlím..." začala jsem se nervózně dívat do země. Co kdybych vážně omdlela? Musela bych do nemocnice? Zase? 
"Ne, nesmíš," usmála se na mě tak přesvědčivě, že jsem i já uvěřila, že mi nic není. A možná i to zapříčinilo, že mi po zbytek ohňostrojů, objímání a oslav vážně nic nebylo. 

"Tři!" zakřičel někdo do magnetofonu. "Dva! Jedna!" 
"Šťastný Nový rok!" zakřičeli všichni a začali se objímat, třást si rukama a přát si do nového roku všechno nejlepší a hodně zdraví. Tu větu jsem slyšela a řekla asi triliónkrát. Dokonce jsem se objímala i s lidmi, se kterými jsem se v životě neviděla. Když už se pak všechna pozornost směřovala na ohňostroje, byla jsem vyčerpaná.
"Klér?" přišel ke mně Marek. "Jsi v pohodě?"
"Jo, jasně," usmála jsem se, "jen trošku unavená."
"A nechceš..."
"Ne, je mi fajn," usmála jsem se na něj. "Chci se jen dívat." 
Sedli jsme si tedy s Markem na houpačky a koukali se nahoru. 
"Vždy jsem měl z ohňostrojů strach," prohodil Marek.
"Já taky, do svých dvanácti jsem nevylézala z domu," usmála jsem se.
"Dneska to je jiné," Marek se na mě zadíval a usmál se. V očích se mu zaleskl zlatý ohňostroj. 
"Tento rok to je všechno jiné," usmála jsem se do oblohy, kterou ozářila další várka. "Lepší."

Později v noci, bylo okolo půl druhé, byli všichni opilí. A když říkám všichni, myslím tím všichni až na mě s Markem a dalšími nezletilými. Přestalo mě to bavit a Marka taky. Oznámila jsem rodičům, že půjdeme k Markovi a oni souhlasili. Teta Míša se Simonem tím pádem mohli spát u nás, stejně jako Felix, kterému už u nás předem nachystali matraci. Marek mi půjčil jeho triko a já se šla osprchovat. Když jsem se vrátila, Marek v pokoji nebyl, ale zespoda šla slyšet sprcha. V pokoji byla zapnutá lampička a rozestlaná postel. Lehla jsem si a vyčerpaně zabořila obličej do polštáře. Usnula jsem během chviličky, poslední, co si pamatuji, bylo, když mě někdo přikrýval. 

Spala jsem pěkně dlouho. Už jen podle toho, že když jsem spala, zespoda šly slyšet hlasy. Rozpoznala jsem Felixe a Marka. Vstala jsem a  přišla ke schodům. Když jsem zaregistrovala, že je mezi nimi i cizí hlas, rychle jsem se šla převléknout. Pročesala jsem si vlasy vypůjčeným hřebenem od tety Míši, sepnula si je do copku a spokojeně kráčela ke schodům. Když jsem vešla do obýváku, byla jsem docela dost překvapená.
"Dobré ráno, Klér!" usmál se na mě Marek. 
U stolu seděl Marek, Felix, teta Míša, Simon a nějaký cizí pán. Podle toho, jak se teta Míša opírala  o rameno toho muže, usoudila jsem, že je to Markův táta. 
"Dobré ráno," řekla jsem a nejistě došla ke stolu. 
"Sedni si, na snídani jsou vafle... Máš ráda vafle, že?" usmála se teta. 
"Ano, děkuji."
"Asi bych se měl představit," začal ten muž a jeho hlas nezněl až tak hrubě, jak jsem si představovala. "Jsem Markův táta, jmenuji se Sebastián," usmál se a podal mi ruku.
"Klára," ruku jsem mu taky podala a usmála se. Přišlo mi to trochu moc formální, ale nevadilo mi to. 
"Ale můžeš jí říkat Klér, tati, všichni jí tak říkají," řekl Marek.
"Klér? Klárka je hezčí, no ne?" usmál se na mě.
"No... Klér je prostě přezdívka," úsměv jsem mu opětovala, "říkají mi tak... Už dlouho."
"Dobrá, tak ti tedy budu říkat Klér," usmál se a kousl si do vafle namazané čokoládou.

Po snídani, při které jsem se mimochodem cítila tak trochu navíc, jsem se vydala domů. Když jsem dorazila k nám, všichni ještě spali. Jen jsem napsala na papírek vzkaz, že jdu ven, a šla jsem. Venku byla docela zima, ale ani to nezabránilo výstupu na Kopec. Už se mi stýskalo po tom nádherném výhledu. Sedla jsem si a koukala se na spící město. Kolik tak mohlo být? Měla jsem za to, že jsem spala dost dlouho. Po silnici jel prázdný autobus. Byl v něm maximálně jeden člověk a ani toho jsem z Kopce neviděla. To vážně ještě lidi spí? Dospávají po Silvestru? Obloha byla načervenalá, červánky krásné. Město ani neví, o co přichází. Někdo mi přiložil ruce na oči. Klučičí ledové ruce. Projel mi mráz po zádech. 
"Ani se nesnaž, Vadime," řekla jsem s ledovým klidem. Ty ruce bych poznala kdykoliv. Je těžké to popsat, prostě si jeho ruce pamatuji. Možná mám na ruce úchylku, kdo ví?
"Jak to víš?" protestoval. 
"Alice je prostě chytrá holka, víš?" pousmála jsem se a on si ke mně sedl. 
"Jasně," zasmál se. Chvíli jsme oba mlčeli.
"Jak jsi mě vlastně našel?" 
"Viděl jsem tě, jak jsi sem šla."
"Aha," řekla jsem nezaujatě a podívala se mu do očí. On mně taky. Dívali jsme se jeden druhému do očí. V tom se tichým městem ozýval alarm na autě. Já jsem se ohlédla, abych viděla, co se děje.
"Prohrála jsi."
"Co?" 
"Podívala ses jinam, prohrála jsi," zasmál se. Otočila jsem se na něj a dívala se mu zase do očí. On mně. Pořád jsme se jeden druhému dívali do očí a i přes pálivou zimu jsme nemrkali. Pak ale na kopec vystoupila osoba. Pokračovali jsme dál v zírání.
"Tak já vás nebudu rušit," slyšela jsem známý hlas a smích.
"Nerušíš," řekla jsem rychle.
"To by sis vážně myslel?" zeptal se Vadim Citrona. "Že se navzájem balíme?" 
"Cože? To ne!" otočila jsem se naoko zděšeně na Citrona. 
"Prohrála jsi."
"Sakra."
"Promiň," zasmál se Citron.
"Stejně bych vyhrál," konstatoval Vadim.
Plácla jsem ho po rameně a zvedla se k odchodu. 
"Já tu ještě budu, teď jsem přišel," usmál se Citron.
"Já taky," souhlasil Vadim.
"Fajn, tak ahoj. Jo a Citrone, nezapomeň, že máš holku," ušklíbla jsem se a než stačili cokoliv říct, už jsem kráčela po cestičce dolů. 

************************************************************

Byla bych ráda za každý feedback- votes, komentáře, cokoliv. Chtěla bych vědět, co mám podle vás zlepšit, jestli se vám to líbí, co se vám na tom líbí / nelíbí a tak dále. ^-^

Rozhodně koukněte na YouTube:
-> Universal Studio Blue ^-^ (CZ)
-> Universal Studio Red ^-^ (CZ)

Chcete si přečíst další příběh?
-> Život na hraně ^-^ (CZ)
-> Zničené sny ^-^ (CZ)