Město YouTuberů XXIV.- Facka

4.8K 336 8
                                    

Seděli jsme u stolu ještě asi čtvrt hodiny a já měla pořád pocit, že mě Marek propaloval pohledem. Tázavě jsem mu koukla do očí a on uhnul pohledem. Zvedl se a odešel na chodbu, spíše teda na záchod. Koukala jsem se za ním. Všichni se přesunuli od jídelního stolu na sedačky a Felix toho využil a sedl si vedle mě. 
"Je neslušné poslouchat za dveřmi," ušklíbl se, když viděl, že ve mně trochu hrklo. 
"Stejně jsem slyšela jen pár slov," odsekla jsem. 
"Nebylo tam co slyšet," zamyslel se. "Všechno, o čem jsme mluvili, bylo, že jsem se Marka ptal, co jste dělali v jeho pokoji."
"Co ti řekl?" Ne že by mě to moc zajímalo...
"Že jste to... spolu dělali," když jsem na něj vykulila oči, dostal záchvat smíchu. "To si o něm opravdu myslíš? že by mi něco takového řekl?" Felix se popadal za břicho. Plácla jsem ho po rameni a naštvaně jsem odešla na verandu. Nevím proč, měla jsem chuť se projít. Vzala jsem si bundu, obula jsem se a zavolala na mamku, že se jdu projít. To jsem ale neměla dělat, Felix mě dohnal. Šel a mnou v krátkém rukávu v asi pěti stupních.
"Tak snadno se mě nezbavíš, holčičko," udělal na mě ksichtík a držel se mnou krok. Snažila jsem se zrychlit, ale Felix byl nejspíše trénovaný a já jsem se po chvíli zadýchala.
"Copak se nikdy neunavíš?" řekla jsem jedovatě a rozdýchávala náš závod.
"Prosím tě, hokej je daleko větší dřina, než obyčejné závodění," mávnul rukou.
"Hokej?" zvedla jsem obočí, "ty hraješ hokej?" 
Přikývl.
"Už jsem ti říkala, že miluji hokejisty?" zasmála jsem se. 
"Spíše jejich bratry, ne? Ale nedáváš jim šanci," mrkl na mě. Okamžitě jsem se přestala smát. 
"Tak hele, tohle si vyřešíme sami! Tvůj brácha tě na mě poštval, hm?" byla jsem naštvaná. Hodně, hodně naštvaná. On jen mlčel a tím mě doháněl k šílenství ještě víc.
"Brácha mě na tebe nepoštval. Já jsem jen viděl, jak se vy dva na sebe tváříte. Teda minimálně on na tebe. A jak o tobě básnil. Nebavilo mě to pořád poslouchat," řekl otráveně.
"Eh?" chvíli mi trvalo, než jsem vstřebala to, co řekl. A jak o tobě básnil. Marek? Básnil? O mně? Pousmála jsem se. "Já... Promiň." To bylo to jediné, co ze mě vypadlo.
"V pohodě... Hele, brácha je fajn kluk. Ostatně vychovaný mnou, že jo," zněl strašně egoisticky, "on nikdy neměl moc kamarádů a neměl ani holku. Byl přesný opak mě," ušklíbl se, "a pak jsi přišla ty." 
"A ty sis řekl, jaká šance dát bráchu s někým dohromady, hm?" zasmála jsem se.
"No co! V jeden den zamnou přišel, že se přistěhovala nová holka. A že je krásná." Zrudla jsem. "Řekl jsem mu, že má využít šance a jít za tebou. Další den ke mně šťastně přiběhl, že jsi ho vyslechla. Že jsi byla první člověk, co ho vážně poslouchal. Byl jsem hrdý bráška," na tváři se mu mihl úsměv. "A v ten den, co jsi mu odsekla něco o Kovym... Nevím přesně jak to bylo... Zabouchl se v pokoji a nevylezl. Až když jsi mi napsala a já mu řekl, že přijdeš..." 
"Nevěřím," řekla jsem tvrdohlavě.
"Tak nevěř," ušklíbl se, "nemám důvod lhát." 
"Fajn... A co hokej? Někdy mě vezmeš na nějaký zápas, jasné?" smála jsem se. 
"Vlastně, proč ne," zablýskla se mu jiskřička v očích, "příští týden v sobotu." 

Vyprávěl mi o tom, jak se vlastně dostal k hokeji. Moc jsem mu nevěřila, ostatně... Kdo by věřil historce, že zkoušel všechny sporty, ale:
Fotbal- Zlomil si nohu.
Basket- Zničil koš.
Volejbal- Sejmul kamaráda a ten měl otřes mozku.
Florbal- Ničil hokejky.
"Kecáš!" smála jsem se, když mi vyprávěl, jak zlomil florbalovou hokejku o fotbalový míč a kousek té hokejky odletěl a jeho spolužákovi museli šít oko.
"No dobrá... Ve skutečnosti ne o fotbalový míč, ale o zem," smál se se mnou. 
Odemkl dveře k nim. Přišli jsme do obýváku a Marek propaloval Felixe pohledem. 
"Hm, asi je naštvaný, že jsem mu tě odvedl," pošeptal mi a já se zahihňala. 
Šla jsem si sednout k rodičům. Teta s Honzíkem už nejspíše odjeli. Dala jsem pusu mamce a ona mě objala. Marek mě celou dobu pozoroval. Štvalo mě to. 

Byl čas k odchodu. Od té doby, co jsme s Felixem přišli, ze mě Marek ještě nespustil oči. Objala jsem tetu Míšu, Simona a Felixe. Když jsem přišla k Markovi, bylo mi trochu trapně, ale usmála jsem se a objala ho taky. Chtěla jsem odejít, když mě Marek chytl za ruku. 
"Nechceš u nás přespat?" usmál se a pustil mě. Uvažovala jsem...
"Zítra je škola." Sklopila jsem hlavu.
"A jo!" plácl se do čela. "Promiň."
"Dobrý," řekla jsem a přidala se k rodičům a sestře. 

Večer jsem si, unavená z procházky, lehla do postele a chtěla spát.
Hokejový stadión? Stála jsem a koukala na zápas. Hrál tam Felix proti nějakému klukovi a na stadiónu jsem byla jediný divák.
"Do toho, Felixi!" zakřičela jsem. On se usmál, ale otočil se ke mně i ten druhý kluk. 
"Marku?" nechápala jsem. On pustil hokejku a utekl pryč. Chtěla jsem běžet za ním, ale Felix mi zastoupil cestu.
"Konečně sami!" vykřikl a škodolibě se usmál. "Marek mi pil krev. Teď tě mám pro sebe." 
Naklonil se ke mně a chtěl mě políbit. Odtáhla jsem se a on mi vlepil facku. 
Vzbudila jsem se. 
Líčko mě ale pořád bolelo. 
Co to sakra bylo?! 
Moc, moc živý sen. Sáhla jsem si na líčko a měla jsem ho napuchlé.
Co to?! 
Rozsvítila jsem si malou lampičku a podívala se do malého zrcátka. Měla jsem tam trochu tmavé barvy. Poodsunula jsem deku a zářila tam na mě bílá omítka. Bouchla jsem se o stěnu?! 
Sešla jsem dolů. Bylo pět, takže ještě byla doma mamka. Vešla jsem do koupelny a chladila si líčko.
"Co se ti stalo?" lekla jsem se, protože jsem neslyšela mamku, jak přichází.
"Bouchla jsem se o stěnu," vysvětlovala jsem a jen tak jsem dostala záchvat smíchu.
"Aha," mamka nechápala, odešla do obýváku. Když jsem si líčko ochladila, utřela jsem se do ručníku a zadívala se na sebe do zrcadla. Měla jsem tam modřinu přes půl tváře. 
"To musela být rána," prohodila mamka, když jsem vešla do obýváku a ona uviděla tu modřinu. Přikývla jsem. 
"Šíleně to bolí..." 
"To se stává, když máš modřinu. Můžeš si dát paralen, ale nevím, jestli to pomůže." Zakroutila jsem hlavou, že nechci. 
"Asi nemáme make-up? Takhle nemůžu do školy!" 

Nemáme. Já, sestra ani mamka se nemalujeme, tak proč taky že?
Třeba kdyby náhodou se nějaké nemehlo v noci bouchlo o stěnu.
Vzala jsem mobil a byl online Felix.
Já: Jo tak ty mě ve snech mlátíš, jo?! 
Poslala jsem mu to a vyfotila jsem se.
Felix: Cože??
Já: To nic... Zdál se mi sen a ty jsi mi v něm dal facku :)) Vzbudila jsem se a zjistila jsem, že jsem se bouchla o stěnu... A z toho taková hnusná modřina. Lidi si budou myslet, že mě doma bijou.
Felix: Já zásadně holky nebiju! :) Chudáčku, to zamaskuj tím.. Jak se tomu říká? Korektem?
Já: Korektorem :'DDD A tohle doma nevedeme :))
Felix: Aha no, sorry, že se nevyznám v make-upu :D 
Felix: Musím jít, za chvíli mi jede bus na vlakové nádraží, zatíím :)) 
Já: Byee;)

Šla jsem do školy a všichni mě okukovali. Líčko mě pořád bolelo a nemohla jsem jíst. 
"Co se ti stalo? Nějaká bitka?" zajímala se Ivet. 
"Ne," řekla jsem a sykla bolestí, "bouchla jsem se." 
Přikývla, ale nevypadala, že by mi věřila. 
Tu samou otázku jsem slyšela za ten den asi miliónkrát. Dokonce i učitelky se mě ptaly a říkaly, že to vypadá, jako by mě doma bili a kdybych měla něco na srdci, ať za nimi přijdu. Připadalo mi to vtipné, vzhledem k tomu, že na mě rodiče nikdy nevztáhli ruku, pokud se nepočítají výchovné pohlavky.

************************************************************

Byla bych ráda za každý feedback- votes, komentáře, cokoliv. Chtěla bych vědět, co mám podle vás zlepšit, jestli se vám to líbí, co se vám na tom líbí / nelíbí a tak dále. ^-^

Rozhodně koukněte na YouTube:
-> Universal Studio Blue ^-^ (CZ)
-> Universal Studio Red ^-^ (CZ)

Chcete si přečíst další příběh?
-> Život na hraně ^-^ (CZ)
-> Zničené sny ^-^ (CZ)


Město YouTuberůKde žijí příběhy. Začni objevovat