Město YouTuberů

Město YouTuberů XLV.- Prostě bráška ♥

Tak co? Co jste dostali? Jak jste si užili Vánoce? :) Pochlubte se v komentářích! ^-^

"No jo, mám prostě smůlu. Ty mi dáváš facky, útočíš na mě pepřákem a teď ještě tohle. Plus jsou mí kamarádi zadaní a nechtějí se mnou chodit ven. No řekni mi, nejsem já chudáček?"
"Ano, obrovský," ironicky jsem ho pohladila po rameni.  "Martin?"
"Co Martin?"
"S tebou nechce jít ven?"
"Jo, Martin," převrátil oči a zasmál se. "A Ment a House..."
"Chudáčku," zasmála jsem se.
"A ty taky!"
"No dovol, řekni mi, kdy jsem s tebou odmítla  jít ven?"
Ticho. Šťouchla jsem ho a dala si do pusy další lžičku zmrzliny. 

Když jsme snědli asi půl zmrzliny, byli jsme přeslazení a měli jsme zmrzlé jazyky, odnesla jsem zmrzku do mrazáku a zapnula počítač. Šli jsme s Kovym hrát simíky. Vytvořili jsme navzájem sami sebe a pak ještě ségru s Housem, Marka a Vaďáka. 
"Proč chceš tvořit Vadima?" nechápala jsem.
"Alespoň nebudu sám, kdo je nezadaný," odsekl a já dostala záchvat smíchu. Zatímco on vytvářel, já donesla kofolu. Když jsem se vrátila se skleničkami, musela jsem uznat, že se Kovymu Vadim docela povedl.
"Tak a jdeme vybrat dům," usmál se na mě, když jsem nalévala pití. 
"Něco vyber..." 
"Budeme cheatovat?" 
"Ne! Pak to je nuda," odpověděla jsem a přistrčila mu jednu skleničku. Napil se a pokračoval ve vybírání.
Po asi hodině jsme se šli projít. Vyrazili jsme okolo parku a různě se proplétali ulicemi. Povídali jsme si jako staří kamarádi a mně připadalo, že Kovyho znám už od malička. Když jsme procházeli kolem autobusové zastávky, viděla jsem před námi kluka a holku. Drželi se za ruce. Připadalo by mi to strašně hezké, kdybych si neuvědomila, že ten kluk je Marek. 
Kovy chtěl něco říct, ale já jsem ho zastavila. Odvlekla jsem ho pryč a až byli ti dva z dosahu, začaly se mi drát slzy do očí. 
"Klér? Co se děje?" 
"Ti dva před náma... To sis toho nevšiml?" Kovy zavrtěl hlavou. "Ten kluk byl Marek!" 
Teď už jsem se ale vážně rozbrečela, i když jsem se snažila slzy zadržet. Rozešla jsem se domů. Kovy šel potichu vedle mě, nic neříkal. Před našim domem mě beze slova objal. 
"To bude v pohodě, vysvětlí se to, uvidíš," řekl, když mě pustil.
"Kovy?" promluvila jsem neurčitě, když jsem vytahovala klíče.
"No?" 
"Díky..." řekla jsem, pousmála jsem se přes slzy a odemkla dveře.
"Není zač, co by pro tebe starší brácha neudělal," usmál se, zamával mi a rozešel se domů.

Když jsem přišla, jen jsem trošku zakřičela "ahoj" a rozběhla se nahoru. Nejsem ráda, když mě někdo vidí ubrečenou. Zapadla jsem do postele, po krk se přikryla peřinou a vzlykala. Co se to se mnou děje? Vždy jsem převracela oči, když nějaká holka brečela kvůli klukovi. Nebo jsem se smála. Ale teď? Bylo to neskutečné. Ale proč?! Proč by to Marek dělal? Pochopila bych, kdyby mi to alespoň řekl... Proč mi to neřekl? Tolik otázek, ale mně se nedostávalo žádné odpovědi. Ještě den a půjdu do školy. Ale já nechci. Nechci už jen kvůli němu. Smutek pomalu přecházel ve zlost a já jsem nechápala sama sebe. Chytla jsem do ruky svůj hrníček a hodila s ním o zem. Zlomilo se mu ucho a já se zase rozvzlykala.
"Tak dost! Chováš se jako puberťačka!" zakřičela jsem sama na sebe. Podívala jsem se do malého zrcátka, které jsem měla na stole. Měla jsem rudé opuchlé oči.
"Vypadáš jako feťačka," rozesmála jsem se. Ale ne obyčejným smíchem. Zoufalým smíchem. V tom zazvonil zvonek a já dole slyšela něčí hlas. V tu chvíli mi strašně připomínal Marka. Zabarikádovala jsem dveře židlí a pak jsem omdlela. 

Víte co? Na jednu stranu bylo dobře, že jsem zase ležela v tom smradlavém bílém pokoji. Nemusela jsem jít do školy. No není to nádhera? Žádný Marek, žádné hádky, žádné slzy. Místo toho jen koukání na ten krásný bílý strop. Vedle mě ležel na posteli táta a spal. Jeho klidný dech mě sice uklidňoval, ale ne do takové míry, abych mohla spát. Asi tři hodiny v noci a já koukám do stropu. Jak super. Ani mi neřekli, jestli jsem náhodou neprospala víc jak den, ale to se, jak jsem si myslela a doufala, nestalo. Do pokoje svítil měsíc a bylo tu takové divné světlo. Byla jsem na pokoji sama, teda kromě taťky samozřejmě. Ticho, klid, ani hodiny tu netikaly. Nebylo by přece jen lepší jít do školy? 
"V žádném případě," zamumlala jsem a táta se přetočil na druhý bok. I tak ale pokračoval v oddychování. Jak já nenávidím nemocnice... Na chodbě se svítilo a někdo tam pořád chodil. Tím spíš jsem nemohla usnout. Já chci spát, já chci spát, já chci spát! opakovala jsem si pořád dookola. Už jsem zavírala oči, už jsem upadala do říše snů. "Já chci Kovyho," zamumlala jsem nevědomky. Na vedlejší posteli se zavrtěl táta.