The End of Endless Darkness

14. kapitola - Přiznání (R-POV)

Nechápu, jak jsem to dokázala, ale najednou jsem se ocitla v prázdné chodbě. Doufala jsem, že mě Tyler nebude pronásledovat, protože to už by moje obranná stěna zaručeně nevydržela a pravděpodobně bychom si to rozdali rovnou tady na chodbě, přímo před nosem netušící Elisabeth.

Část mě se k němu chtěla okamžitě vrátit, a právě té části jsem musela důrazně připomínat, že je s Lindsay.

Rychle jsem vklouzla do svého pokoje a potichu za sebou zavřela dveře. Snažila jsem se přitom pravidelně dýchat a uklidnit svoje splašené srdce zpátky do normálu. Strhla jsem ze sebe oblečení, přetáhla si přes hlavu volné triko na spaní a zaplula do postele. Zavrtala jsem hlavu do polštáře a přetáhla přes sebe chladnou přikrývku.

A pak mi po tvářích začal stékat proud čerstvých slz.

****************************************************************************************

Probudila jsem se za tmy, ale oknem už začaly pronikat první rozespalé sluneční paprsky. Když jsem se podívala na mobil, zjistila jsem, že je přesně 5:49.

Protáhla jsem si záda a rázem na mě opět začal dopadat ten včerejší, i když už vlastně spíš dnešní, incident. Došlo mi, že jestli se mám zase dostat do normálního stavu, pomůže mi jedině běh, a tak jsem se oblékla do sportovní podprsenky a krátkých kraťásků. Doufala jsem, že mi nebude zima, ale tento týden má být tropický, takže na běhání bude teď po ránu úplně optimální teplota. Sebrala jsem ze stolu sluchátka a vydala se do koupelny.

Když jsem se podívala do zrcadla, s hrůzou jsem zjistila, že vypadám ještě hůř než normálně. Moje oči byly zarudlé a napuchlé od pláče a měla jsem tmavé kruhy pod očima. Každý vlas mi trčel na jinou stranu, takže jsem je prostě stáhla do chaotického drdolu a nasadila si tenkou černou čelenku.

Právě, když jsem si čistila zuby, ozvalo se zaklepání na dveře. Poté se klika pohnula, ale vzhledem k tomu, že jsem za sebou zamknula, nemohl se nikdo dostat dovnitř. Se zatajeným dechem jsem je šla odemknout. Než jsem je otevřela, napočítala jsem do tří a připravovala se na nejhorší.

Za dveřmi stála Elisabeth. Na sobě měla stříbrný župan, ale jako vždy, i v něm vypadala elegantně. Oddechla jsem si.

„Á, dobré ráno, Rain. Omlouvám se, šla jsem okolo a myslela si, že jsem zase nechala přes noc rozsvíceno v koupelně. Nenapadlo mě, že budeš tak brzo vzhůru," řekla překvapeně.

Rychle jsem odložila kartáček a vypláchla si pusu.

„Já - ehm - nevadilo by, kdybych si šla teď zaběhat? Ještě je dostat času před odjezdem do děcáku, takže jsem myslela, že by to nemuselo vadit," vykoktala jsem.

Elisabeth se zatvářila zmateně a přejela mě očima od hlavy až k patě.

„To klidně můžeš. Stalo se něco? Vypadáš unaveně, nechceš si jít radši ještě lehnout?" vzala můj obličej do dlaní a zkoumala mě jako pravá paní doktorka. A starostlivá matka, došlo mi.

Vykouzlila jsem co nejpřesvědčivější úsměv.

„Nic se nestalo. Jen jsem špatně spala, to je všechno."

Elisabeth neochotně pustila můj obličej.

„Ale buď opatrná a drž se jen u pláže, kde se nemůžeš ztratit. Poslala bych s tebou Gabrielle, ale ta přespává u kamarádky, což asi víš. A vezmi si na sebe ještě mikinu."