♥ Už jste někdy zažili, že se váš život během několika sekund obrátil vzhůru nohama? Tak přesně to se stalo i mně. ♥
Dlouhých jedenáct let jsem nespatřila jediný záblesk světla. Uvězněná ve vlhkém zatuchlém sklepě s minimem jídla a pití, jsem každo...
Choulím se v rohu temné místnosti, nevidím nic než černočernou tmu. Vzduch je chladný a vlhký, ale to mi nevadí, už jsem si dávno zvykla. Za chvíli se určitě tma zmírní. Netuším, čím to je, ale z malého okna s mřížemi pravidelně vychází úzký proužek neznámého světla. Okénko je však moc vysoko u stropu, takže se k němu nedostanu blíž. Nevím sice, co to světlo znamená, ale zato moc dobře vím, že když se objeví, dostanu najíst. Můj žaludek vydává kvílivé zvuky, ale to také není nic neobvyklého. Vždycky je to stejné. Jen se děsím toho, co přijde po jídle.
Jak jsem předpokládala, zanedlouho se světlo objeví a brzy nato se otevřou těžké železné dveře. V nich stojí tatínek a v ruce drží misku s jídlem. Chystá se mi ji podat, ale já vím, že je to jenom hra. Nemusí mi nic říkat, vím, že chce, abych ho políbila, a když se nakloní, abych na něj dosáhla, tak to i udělám. Polibek však není jen krátký, trvá asi tři minuty. Tatínek mě při něm hladí po celém těle. A když říkám po celém těle, tak myslím opravdu všude.
Po několika minutách mi konečně dává misku se syrovým masem a já ho hladově polykám. Není to moc dobré, ale mám takový hlad, že bych nejradši snědla i tu misku. Nakonec jsem ale vcelku plná a tak ji vracím zpátky tatínkovi. Chvíli si ji zamyšleně prohlíží, ale poté se ke mně obrací zády a odchází, ale já vím, že se za chvíli vrátí. A přijde to, co nesnáším. Doteky. A údery. Někdy se totiž tatínkovi vzpouzím a on mě za to trestá a říká, že jsem zlobivá holčička. Pokaždé začnu brečet, i když se to snažím překonat. Ale nebrečím kvůli ranám, které dopadají na mé tělo. Je to kvůli tomu, že se na mě tatínek zlobí a to znamená, že další den dostanu k jídlu jen polovinu misky. A proto se pomalu odnaučuju zlobit.
Když se tatínek vrátí, nervózně si zatahám za řetízek se zvláštním přívěskem, lehám si na špinavou podlahu a čekám, až skončí. Říká tomu Hraní na doktora. Nevím sice, co je doktor, ale jsem si jistá, že se mi to nelíbí. Po nekonečné chvíli, kdy naprosto bez žádného protestu snáším jeho ruce na mém těle, konečně odchází a zamyká za sebou dveře.
A pro mě začíná doba přemýšlení. Už totiž nevím, co jiného bych tu mohla dělat. Můj hadrový medvídek Foods je na sedm částí – ruce, nohy, hlavička a ocásek mu už samy upadly. Tak moc jsem si s ním hrála. Teď už se na něj bojím jen sáhnout, aby se mu nestalo něco dalšího. Je to můj jediný kamarád. Bez něj bych to tu nezvládla.
Mám taky svoje potřeby, které řeším tak, že si sednu na kbelík v opačném rohu místnosti a vyprázdním se. Vychází z toho divný zápach, proto si na noc vždycky sundám triko, co mám odjakživa na sobě a dýchám skrz to. Lépe potom usínám.
A takhle to je pořád. Už dlouho. A ještě dlouho bude.
♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥
Ahoj všichni:)
Toto je můj první příběh na Wattpadu, tak doufám, že se Vám bude líbit. Kdybyste měli cokoli na srdci, napište do komentáře, budu ráda, když mi sdělíte Váš názor a případné chyby. Taky mi prosím dejte vědět, zda mám v psaní tohoto příběhu pokračovat ;)
Love ya all & Write ya soon ♥
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
