The End of Endless Darkness

2. kapitola - Nemožné věci se opravdu dějí (R-POV)

Přidávám pokračování :) Strašně moc děkuju všem, co si to přečetli:3 <3 Kdyby se Vám cokoli nezdálo, neváhejte napsat do komentáře.

Miluju Vás všechny :* <3

Vaše Read-n-ShipEvery1 :)*

Dnes je to přesně týden, co vyšel v novinách ten článek. Stále nemůžu uvěřit, že si na mě vážně někdo vzpomněl a dali to dokonce na titulní stránku. Joe mi navíc řekla, že mi na účet v posledních dnech došlo plno peněz, což je na jednu stranu úplně boží, a na druhou mě to neuvěřitelně štve, protože minimálně polovina lidí ty prachy poslala z lítosti. Nesnáším, když mě někdo lituje skoro tak moc, jako nenávidím maso.

Dopoledne proběhlo úplně normálně. Dneska je pondělí, takže jsem Joe, Amandě a Daisy, což jsou další vychovatelky, pomáhala v pomocné škole, která je budova naproti děcáku. Mám to jako brigádu, protože jsem jediným dítětem, které už má maturitu, takže prakticky nemám co jiného na práci. Dělám to ale celkem ráda, mám dobrý pocit z toho, že někomu můžu pomáhat. A taky si tím přivydělávám. Často jenom něco přináším ze skladu, ale někdy mě Joe nechá vyučovat výtvarku (nemyslete si, že mi do toho ani trochu nekecá - určitě by mě tam nenechala bez dozoru, protože přece jenom to s postiženými dětmi není žádná legrace). Zrovna dneska jsem jednu hodinu výtvarky měla. Někomu to moc nešlo, ale osmiletá Lucy, která v pěti oslepla, namalovala temperovými barvami úžasnou podzimní krajinu, za což ji nesmírně obdivuju, jelikož já se se zavřenýma očima netrefím štětcem ani na čtvrtku, natož abych něco tak krásného namalovala.

Po obědě si mě zavolala paní Townsendová do kanceláře. Vůbec jsem nechápala, co se stalo, v kanceláři jsem byla totiž jen jednou, a to když mě sem přivezli a potřebovaly se vyřídit nějaké papíry o tom, jestli tady můžu nebo nemůžu být. Paní Townsendová má strašně moc práce, takže ji skoro vůbec nevídáme, většinou jenom o Vánocích, kdy nám jménem Domova chodí popřát pěkné svátky.

Po zaklepání na dveře mě sekretářka paní Townsendové, Deborah, pustila dovnitř a dala mi vybrat mezi čajem a kávou, tak jsem si dala kávu, protože k ní se tu dostanete jen opravdu vzácně. Když mě nohy zavedly ke stolu paní Townsendové, zaregistrovala jsem, že vedle ní na židli sedí další žena.

A v tom mi to došlo.

Tím důvodem, proč jsem musela absolvovat celou tu dlouhou cestu sem do nejvyššího patra, kde se nachází kancelář, nebylo nic jiného než adopce.

Šok mě přimrazil na místě. Nezmohla jsem se ani na pozdrav. Jen tak jsem tam stála a zírala na tu ženu. Mohlo jí být něco kolem padesáti, ale něco na ní působilo vznešeným dojmem, možná ten způsob, jakým seděla na židli. Polodlouhé mahagonové vlasy jí splývaly ve vlnách až po ramena. Na sobě měla halenku s výstřihem do V a tmavě modré sáčko. Na uších jí vysely třpytivé náušnice a na krku měla jednoduchý, ale velmi elegantní náhrdelník. Na nohy jsem jí neviděla, ale vsadila bych se o cokoli, že bude mít buď nějaké šíleně upnuté kalhoty, nebo superkrátkou luxusní minisukni. Protože přesně tak vypadala. Luxusně.

Nakonec to ticho prolomila paní Townsendová.

„Rainbow, chtěla bych ti představit Elisabeth Chaseovou, která by se ráda stala tvou adoptivní matkou," vybalila na mě. Paní Townsendová se nikdy s ničím nepáře a jde rovnou k věci, což na ní svým způsobem oceňuju.

„Ahoj Rain," řekla Elisabeth a mírně se na mě usmála. A já jsem se uklidnila. Řekla mi Rain, ne Rainbow. To znamená, že by nemusela být žádná nafoukaná milionářka Barbie, která si potrpí na pravidla.

Usmála jsem se na ni zpátky, protože na nic víc jsem se v té chvíli nezmohla a paní Townsendová pokračovala: „Paní Chaseová se už rok uchází o adopci a díky článku, který vyšel minulý týden v novinách si sociální pracovníci uvědomili, že splňuješ všechna její kritéria na ideální dítě, která uvedla již dříve v dotazníku. Rozhodli jsme se tedy, že adopce může bez problémů proběhnout. Dám vám chvíli o samotě." S těmito slovy opustila kancelář.

Když se za ní zaklaply dveře, zase jsme na sebe chvíli zíraly. Ale nebylo to takové to trapné zírání, kdy nevíte, co máte říct. Já toho chtěla říct hodně, ale nevěděla jsem, čím přesně začít.

„Proč?" zeptala jsem se nakonec. „Proč já?"

Elisabeth se na mě chápavě podívala a hned odpověděla. Zřejmě na tuhle otázku byla připravená. Však taky určitě musela projít všemožnými psychologickými testy, které ji musely upozornit na nejčastější otázky.

„Můj manžel Alain minulý rok zemřel a syn Tyler momentálně dává surfařské lekce na Floridě, takže jsme s Gabrielle zůstaly samy v domě. Je to tam teď strašně prázdné, tak jsme si řekly, že uděláme dobrou věc. Já chtěla mít vždycky tři děti, ale bohužel to nevyšlo." Na chvíli se zamyslela a vypadalo to, že vzpomíná na něco bolestného.

„Gabrielle je vaše dcera?" zeptala jsem se, i když to bylo celkem jasné, ale chtěla jsem ji vytrhnout z těch pochmurných myšlenek. Smutně přikývla.

„Je stejně stará jako ty," dodala. „A chodí do Loyola High School." To jsem taky čekala, je to jedna z nejprestižnějších škol v LA.

„To ohledně vašeho manžela mě mrzí," řekla jsem omluvně, musí to pro ni být citlivé téma.

„To nemusí," usmála se smutně. „Víš, Rain, každý si v životě musí prožít něco zlého a my dvě už to máme doufám za sebou."

V tu chvíli se za rohem objevila Deborah a přinesla nám dvě kávy, dokonce se mě i zeptala, jestli do ní chci mléko. V životě jsem kávu s mlékem nepila, tak jsem odpověděla, že to zkusím. Elisabeth to očividně pobavilo a sama si do své taky nalila.

Zbytek setkání proběhl v klidu, trochu víc jsme se poznaly. Elisabeth je plastický chirurg, takže musí mít určitě vynikající plat a svatou trpělivost. Já jí pověděla svůj příběh a nesmírně mě potěšilo, že neřekla vůbec nic typu „Ty chudinko malá..." a tak podobně. Tím si mě získala.

Když odcházela, všimla jsem si, že měla na sobě sukni ke kolenům stejné barvy jako sáčko. Nevypadala jen luxusně. Vypadala královsky.

A tak jsem ji začala vnímat - jako královnu, která se sice chová jako dáma, ale má srdce. Uvědomila jsem si, že přesně takového člověka jsem vždycky jako adoptivního rodiče chtěla.

Doufám, že si pečlivě pročetla moji složku, protože ji nechci zklamat. Nikdy.