The End of Endless Darkness

15. kapitola - Vzpomínky (T-POV)

Pátek se blížil tempem Ferrari 458. Dobře jsem si uvědomoval, že od zítřka se u nás doma všechno změní.

Sundal jsem si boty a nedočkavě jsem svoje nohy ponořil do vyhřátého písku. S prknem v jedné a s jeden a půl litrovou lahví Mountain Dew ve druhé ruce jsem se pomalu vydal k moři. Pláž byla úplně prázdná, tak jako vždycky. Tahle pláž totiž nepatří mezi ty populární, protože tu je dost větrno a je dobře ukrytá.

Pro mě tohle místo ale znamená všechno.

Došel jsem k mohutné palmě a rozprostřel si pod ní ručník. Shodou okolností to byl zrovna ten s nápisy I love surfing. Láhev Mountain Dew jsem skoro až po hrdlo zahrabal do písku. Nevěřil jsem tomu, že by v takovém vedru mohla zůstat studená. Odsud byl na celé toto místo nádherný výhled a mně se bolestivě stáhlo hrdlo.

Nebyl jsem tu něco málo přes rok, ale nic se tady za tu dobu nezměnilo. Jako by se na tomto místě zastavil čas. Jediné, co nebo spíš kdo, tu chyběl, byl můj táta.

Vzpomínal jsem na chvíli, kdy mě sem přivedl poprvé. I když to je už asi osm let, pamatuju si to, jako by to bylo teprve včera.

Ten den jsme spolu jeli koupit moje úplně první prkno. Našetřil jsem si na něj sám, vydělával jsem si na něj celé léto v prodejně mořských ryb. To prkno jsem si vyhlídl už dřív, ale stálo skoro 500 dolarů, což mi dalo docela zabrat. Ano, mohl jsem si o něj říct rodičům, kteří by mi ho pravděpodobně koupili mávnutím ruky, tak jako to dělali už od mého narození, ale já si na něj prostě chtěl vydělat sám. Nebavilo mě už totiž poslouchat drby lidí okolo mě, kteří si mysleli, že já sám nic nedokážu. Já si tehdy myslel, že dokážu všechno.

Tak tedy, ten den jsem se se svým plánem koupit si to úžasný prkno svěřil tátovi. Nejdřív vypadal docela zaskočeně, protože nejspíš nemohl uvěřit tomu, že jeho rozmazlenej syn někde opravdu fyzicky pracoval, ale potom mi slíbil, že pro něj se mnou zajede a naučí mě surfovat. Můj táta totiž je... byl, zatraceně dobrej surfař. Nikdy o tom sice nemluvil, ale já jsem viděl jeho fotky, který měl schovaný v úplně spodní zásuvce pracovního stolu. Objevil jsem je jako úplně malý dítě a musím přiznat, že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že ten podivně vypadající pán stojící na vodě je můj tatínek, ale když mi to konečně došlo, nezapomněl jsem si ho vygooglit. A tak jsem se dozvěděl, že můj otec nebyl jen ledajakej surfující tejpek, on byl totiž bejvalá světová jednička. O to víc mě překvapilo, že se o tom on sám nebo máma nikdy ani slovem nezmínili.

Když jsme tedy vstoupili do toho obchodu se surfařskými potřebami, hned jsem věděl, že je to celý v prdeli. Místo toho dokonalýho prkna tam totiž stála prsatá figurína v minimalistickém neoprénu. Pamatuju si, že jsem se ne zrovna zdvořile toho prodavače zeptal, co sakra udělali s tím prknem a on mi s nepředstíraným klidem oznámil, že ho zrovna včera odeslali doporučeně nějakýmu dementnímu zazobanýmu Jamajčanovi.

Nechtěl jsem se tak lehce vzdát svého snu, a tak mi chvíli trvalo, než jsem pochopil, že to byl opravdu poslední kus limitované edice, a že už ho nikde jinde neseženu. Ten chlap i táta mě pořád nabádali, ať si koupím nějaký jiný, ale na to jsem sral. Žádný jiný jsem nechtěl.

Nakonec jsem si koupil to nejlevnější, jen aby mi oba dva dali pokoj, a naštvaně jsem opustil prodejnu. Tátu jsem nechal daleko za sebou. Dohnal mě skoro až u auta, vzal si ode mě to prkno a strčil ho do kufru. Poté jsme se vydali domů, nikdo z nás nepromluvil ani slovo. Aspoň jsem si tedy myslel, že jedeme domů, ale dojeli jsme k nějaké pustině, kde táta zaparkoval a donutil mě vystoupit.