The End of Endless Darkness

22. kapitola - New York, New York (R-POV)

- O čtyři roky později -

Rain

Původně jsem měla namířeno přímo domů. Jak jsem se však pozvolna vzdalovala od Brooklynského mostu, kde jsem se před osmi minutami nechala vyložit taxíkem, impulzivně jsem se rozhodla jít skrz Brooklyn Bridge Park.

Ačkoliv jsem tam byla snad už tisíckrát, je to jedno z těch mnoha neobyčejných míst v New Yorku, které mi neustále bere dech. Zamilovala jsem se do něj dokonce tak moc, že jsem si nedaleko našla podnájem.

Když jsem došla k břehům East River, slunce už pomalu zapadalo za obzor. Sedla jsem si na betonové schody a pozorovala, jak se postupně rozsvěcí světla po celém Manhattanu. Oproti jiným dnům, kdy tu bývá vždy alespoň jeden osamocený turista snažící se svým nabušeným fotoaparátem zachytit tu nádheru všude kolem, jsem tu dnes byla úplně sama. Byl to skoro až magický pocit; skoro mi přišlo, jako by si město celé to představení připravilo jen a jen pro mě.

Vítr si pohrával s mými vlasy a já se přistihla, že se ještě víc zachumlávám do svého pleteného cardiganu. Natož, že byl podzim, bylo v New Yorku nezvykle horko; krátké letní šaty s rozparkem mě však před neúprosným večerním chladem nedokázaly dostatečně ochránit. Ještě chvíli jsem tam jen tak seděla a zaposlouchala se do vzdálených hlasů věčně hlučícího New Yorku, potom jsem se však zvedla a pokračovala v cestě domů.

Možná není úplně nejlepší nápad procházet se za tmy opuštěným parkem, ale mně to bylo jedno. V posledních měsících jsem tu trávila většinu volných večerů...Těch ale rapidně ubývalo. Jasně, sem tam jsem tu narazila na opravdu podivnou existenci, ale můj pepřák zůstává (díky bohu) stále nevyužitý u mě v kabelce.

Ani ne patnáct minut poté jsem už kráčela po důvěrně známém chodníku Willow Street, na jejímž konci se nachází můj dvoupodlažní byt. Představte si krátké schodiště vedoucí k masivním, bohatě zdobeným dveřím z tmavého dřeva, velká obdélníková okna a fasádu pokrytou červenými cihličkami. Jop, tak přesně tady bydlím. Je to v podstatě typický newyorský dům; takový, který nejčastěji vídáte ve filmech - to byl taky jeden z důvodů, proč jsem si ho vybrala.

„Slečno Skye!" vytrhl mě najednou z myšlenek zvučný, vřelý hlas.

„Zdravím, pane Walkmane," usmála jsem se a zamávala na muže v pozdních čtyřicítkách, který na mě volal z okna sousedního bytu.

„Pospěšte si nahoru, já a moje malá pomocnice jsme vám připravili něco k večeři," s těmito slovy se mi na malý okamžik ztratil z dohledu, ale vzápětí se v okně objevily jeho ruce držící malou tříletou holčičku kolem pasu.

„Ahojky Lee," zavolala jsem na ni a předvedla sérii těch nejšílenějších obličejů, kterých jsem byla schopná, což ji hned rozesmálo.

„Tskeye!" zatleskala svýma baculatýma ručičkama a zářivě se na mě usmála svým napůl bezzubým úsměvem. Prostě rozkošnost sama. Svými hnědými, kudrnatými vlasy a safírově modrýma očima se tolik podobala svému otci.

„Za minutku budu u vás," slíbila jsem a s úsměvem si otevřela dveře k sobě do bytu. Rychle jsem se převlékla do pohodlnějšího oblečení, odhodila kabelku na věšák a za necelých pět minut už jsem zvonila u dveří svého pronajímatele.

„Pojďte dál, slečno. Dnes jste se zdržela déle, než obvykle, až jsem si začínal dělat starosti," řekl James hned, jak se objevil ve dveřích.

„Dobrý večer. Já vím, ale měla jsem chuť trochu se projít na čerstvém vzduchu. Vy přece víte, jak zbožňuju New York", odpověděla jsem, zatímco jsem si sundávala boty.