The End of Endless Darkness

1. kapitola - Happy B-day (R-POV)

- O osm let později -

„Koukni, co je dnes v novinách, Rain!" nadšeně zašvitořila vychovatelka Joelle, když se objevila ve dveřích mého pokoje a zuřivě mávala štosem papírů v ruce. „ Neříkej, že se ti zase líbí nějakej pes, kterýho už stejně nemůžeš mít," ušklíbla jsem se na ni. Joelle je svobodná žena ve středním věku a bydlí v malém bungalovu nedaleko tohoto děcáku se čtyřmi psy a často si stěžuje, že se tam sotva vejdou, ale pro psy z útulku má prostě slabost. Nejradši by se postarala úplně o všechny. Proto taky pracuje tady.

„Tentokrát mám něco lepšího," usmála se a hodila přede mě Los Angeles Times. Neváhala jsem a začala číst. Hned na titulní stránce stálo:

Výročí od záchrany týrané dívky

Dnes je to přesně šest let, co losangeleská policie osvobodila tehdy jedenáctiletou Rainbow ze sklepa rodinného domu, kde prožila celé své strašlivé dětství. Dívku ve sklepě pravděpodobně držel její psychicky nemocný otec, který ji mučil hlady, zanedbával její potřeby a každodenně sexuálně zneužíval.

Policie zasáhla po telefonátu neznámé osoby, jež se představila pouze jako „Zachránce". „Malá Rain byla strašně vychrtlá a odmítala s námi ze sklepa odejít. Říkala něco o tom, že by se tatínek zlobil. Neřekla to však takhle jasně, protože za ty roky zapomněla mluvit. Identifikovali jsme ji díky jejímu řetízku, na němž byl zavěšen přívěsek s jejím jménem a datem narození. Nakonec jsme ji dostali ven díky bagetě se salámem. Nikdy nezapomenu na to, jak se ta holčička tvářila, když poprvé uviděla a hlavně ucítila slunce na své tenoučké kůži," vylíčil nám svůj zážitek ze záchranné akce policista Daniel Parker.

Byron Lessly, o němž se domníváme, že je dívčiným otcem, zemřel poté, co ho D. Parker postřelil do hrudního koše. Lékařům se ho již nepodařilo zachránit a Lessly svým zraněním podlehl. Dodnes však není úplně jasné, zda byl Lessly opravdu biologickým otcem Rainbow.

Dívka nyní žije v dětském domově Children's Home Society of California. Popřejte ji tedy spolu s námi vše nejlepší k dnešním sedmnáctým narozeninám na našem Facebookovém profilu, nebo pošlete dárcovskou SMS ve tvaru Rain+Sun=Rainbow na číslo 6999.

Překvapeně jsem se podívala na Joe, které se ještě víc rozšířil úsměv. „Všechno nejlepší!" řekla a objala mě. Žádné dárky od nikoho neočekávám, protože jsem všem jasně řekla, že narozeniny slavit nechci. Joe mě tímto naprosto odrovnala. Až doteď jsem netušila, že je Byron Lessly mrtvý, ale místo smutku jsem cítila pouze úlevu. „Děkuju, Joe," zašeptala jsem. Jen přikývla a odešla.

Znovu jsem si přečetla celý článek. Dětský domov Children's Home Society of California - tady mě zachránili. Když mě sem před šesti lety přivezli, byla jsem kost a kůže, a to doslova. Už od začátku nejím žádné maso, ani ryby. O Vánocích mi nandali na talíř svátečního kapra, a když mi na jazyku přistálo první sousto, okamžitě se mi udělalo špatně a štědrovečerní večeře skončila v záchodové míse. Od té doby se mi už kuchařky nesnaží podstrčit nic, co by maso jen v nejmenším připomínalo. Teď už sice podvyživená nejsem, ale všichni mi pořád říkají, že mám přibrat. Já bych to ocenila hlavně v oblasti hrudníku, jinak mi to celkem vyhovuje. A s mými 158 centimetry to taky není žádná sláva, ale doktor mi vysvětlil, že na větší výšku nemám šanci. Když mě k němu brali poprvé, strašně jsem se bála, ale naštěstí s Hrou na doktora neměl nic společného. Taky ke mně docházela Irene, která je něco jako logopedka a učitelka v jednom. Platila jsem ji z účtu, na který mi lidi posílali peníze hned potom, co mě našli. Naučila mě pořádně mluvit a měly jsme soukromé hodiny. Oproti jiným lidem jsem docela napřed, před měsícem se mi dokonce podařilo odmaturovat. Nikdy jsem sice nechodila do školy, ale brali mě jako výjimečný případ, takže mi dovolili předstoupit před komisi o rok dřív.

Uložila jsem noviny do šuplíku a seběhla po točitých schodech do kuchyně pro odpolední svačinu. U stolu sedělo pár dětí a spokojeně jedly. Moc jich tu neznám, protože se často střídají, některé přichází a jiné odchází. S nikým se tady moc nebavím, ale některé děti znám od pohledu, protože vychovatelkám s nimi často pomáhám. Podle Joelle jsem hodně uzavřená, ale to si nemyslím, spíš mám strach z toho se na někoho poutat, aby ho potom neadoptovali a já zůstala sama. Výjimkou je Ching, Vietnamka, která je stejně stará jako já a bydlí se mnou v pokoji. Pochybuju o tom, že si ji někdo poslední rok adoptuje, navíc osmnáct jí bude už za 4 měsíce. Pak se s ní budu muset rozloučit, ale na ty společně strávené roky nikdy nezapomenu. Staly se z nás nejlepší kámošky navěky.

Po jídle se odebírám do divadelní skupiny, kterou totálně miluju. Je asi tou nejlepší věcí, která v tomhle děcáku funguje. Herectví mě šíleně baví a Emily, brigádnice, která tento divadelní kroužek vede, mě vždycky obsazuje do hlavní role. Říká, že mám herecký talent. Cestou se napojuju na Ching, kterou jsem kdysi přemluvila, ať tam chodí se mnou. Když jsme vešly do divadelního sálu, zalapala jsem po dechu. Celá místnost byla vyzdobená konfetami a na oponě visel tmavě modrý transparent s nápisem Všechno nejlepší!. Ale to nebylo všechno. Na jevišti stály tři řady malých dětiček, které zpívaly Happy Birthhday. Bezradně jsem se koukla na Ching, která omluvně pokrčila rameny. Ty děti si to kvůli mně musely určitě nacvičovat. Poté se objevila Emily s velkým dárkem v ruce a s širokým úsměvem mi ho předala. Když jsem ho rozbalila, začaly mi po tvářích stékat slzy. V krabici ležel Foods. Můj plyšový medvídek ze sklepa vypadal asi tak, jak vypadám teď já. Jeho ruce, nohy, hlavička i ocásek byly přišité k tělu a voněl čistotou. Vypadal skoro jako nový, ale když jsem se na něj podívala zblízka, všimla jsem si stehů, které již Foods bude mít navěky, tak jako já své jizvy.

Ještě celá od slz jsem Emily objala, a když mě ze sebe po 5 minutách setřásla, konečně začala zkouška. To byly moje druhé nejlepší narozeniny v životě. Ty nejlepší byly před šesti lety, kdy mě LAPD dostala ze sklepa, a ty už nikdy žádné jiné narozeniny nepřekonají. I kdyby mi někdo zařídil setkání s Jennifer Lawrence, která je mým obrovským vzorem, nemohlo by to překonat tu radost ze svobody, kterou jsem cítila, když mé nohy opustily ten prokletý sklep.