The End of Endless Darkness

19. kapitola - Lepší časy (E-POV)

Elisabeth

Když jsem uslyšela výkřik, okamžitě jsem položila sklenici s vodou na kuchyňský pult a rozběhla se směrem k altánu.

Byla to cesta dlouhá přes půl zahrady, takže jsem musela postupně zpomalit, protože mi začal docházet dech a srdce začalo prudce bušit. Musela jsem však zjistit, co se stalo.

Co nejrychleji jsem se přiblížila k fialově rozkvetlým šeříkům, od kterých je altán už jen kousek a strnula na místě při pohledu na to, co se odehrávalo u nedaleké zahradní kuchyně.

„Byla to jen tříska, Rain," řekl Tyler, který ji zezadu objímal a držel ji za pravou ruku.

Snažila se mu vyprostit z jeho sevření, ale on ji nenechal a přitáhl si ji ještě blíž k sobě.

„Jen tříska? Teklo to ze mě jako Niagarský vodopády," odvětila vyčítavě.

Naklonil hlavu k jejímu uchu a něco jí do něj zašeptal, poté se však rty přesunul k jejímu krku.

Rain se rozesmála, pak se k němu otočila, takže jsem ji konečně viděla do tváře, a obezřetně prohlásila: „Uvědomuješ si, že bychom měli uklízet."

Byla nádherná. Vypadala přesně jako její matka, jen měla o trochu plnější rty a ostřejší bradu. Ale ty oči...ta jemná zelenooříšková barva byla stejná, jakou měla moje Adelyn.

„Uvědomuješ si, že s rozepnutou podprsenkou se ti bude pracovat opravdu špatně," řekl Tyler pobaveně.

Věděla jsem, že bych měla okamžitě odejít, ale nemohla jsem se k tomu přinutit. Uvízla jsem na místě a ještě víc se vyklonila zpoza keře, abych lépe slyšela.

„Vždycky si ji můžu prostě sundat," pokrčila Rain rameny a vyplázla na něj jazyk, díky čemuž se k ní Tyler přiblížil se slovy: „Náhodička, zrovna mě to taky napadlo."

Právě když se jejich rty dotkly, se pod mojí rukou zlomila větev a já ztratila rovnováhu a upadla na zem. Rychle jsem se však vzpamatovala, postavila se na nohy a konečně se vydala zpátky do domu. Mohla jsem jen doufat, že si mě nevšimli.

Po tvářích mi tekly slzy, ale nebylo to kvůli bolesti, kterou jsem jen zlehka pociťovala v koleni.

Když jsem konečně vstoupila do kuchyně, přešla jsem ke dřezu a opláchla si obličej studenou vodou. Vlasy se mi uvolnily z drdolu, a ač jsem si to nechtěla přiznat, v obou podpažích se mi rýsovaly dva promáčené kruhy od potu.

To byla daň za schovávání se ve křoví. Připadala jsem si, jako bych se vrátila o třicet let zpátky.

Konečně. Konečně zase všechno začalo nabírat správný směr. Od chvíle, co navždy odešel Alain, jsem nevěřila, že bych se někdy mohla zase takhle cítit.

Oběma rukama jsem se opřela o pult a zhluboka oddechovala. Plíce mi hořely, jako by zoufale potřebovaly spálit veškerý žal, který se ve mně za poslední roky nastřádal. Měla bych asi začít běhat, protože dvě hodiny jógy týdně mi evidentně nestačí.

Nemohla jsem si pomoci, ale opět jsem přemýšlela, proč jsme na tomto světě nemohli zůstat všichni tři. Přála bych si, abych tu teď nebyla sama, bez dvou osob, které pro mě znamenaly celý svět...

„Miluji tě, Eliso Baileyová," řekl muž, jemuž jsem věnovala celé své srdce.

Jeho krásné světle modré oči na mě hleděly s upřímností, kterou jsem tolik milovala.