New York

Kapitola 23. - Potřebuješ naši pomoc

Už dva dny jsem nespala. Buď chodím dokolečka po mé, dá se říct cele, nebo sedím a zírám do blba. Už mi nejde ani brečet. Oči mám zarudlé, vlasy v rozcuchaném drdolu a celá jsem zesláblá. Steve i Natasha za mnou v dvouhodinových intervalech chodí a nutí mě alespoň něco sníst. Marně.

Celou dobu žiju s přepsanýma vzpomínkama s cizími lidmi? A jak to že jsem zase v New Yorku? Co se tady sakra děje?

Teď momentálně sedím na posteli a zkoumám rukavice. Přemýšlím nad tím jak a na co vlastně fungují. Prohlížím si řemínky, které mi drží rukavice na rukách. Bojí se mě snad S.H.I.E.L.D? Měl by.  Zatajil mi mou pravou rodinu. Nebo mi lžou? Co když jsou v S.H.I.E.L.D.u ti zlí? To se mi nechce věřit. Moje pravá rodina, je teď v New Yorku s Bradleym a Jemmou...Moment. Co Bradley a Jemma? Jak dlouho je vlastně znám? Byli taky agenti? Kdo tedy zabil mojí rodinu? Co jsme sakra zač?

Snažím se vypnout myšlenky a přijít na to, jak sundat rukavice. Cukám za řemínek a snažím se rukavice stáhnout. Pak si všimnu jednoho skoro neviditelného zipu. Zatáhnu za něj a otevřu na boku rukavice malou škvírku.Prudce jsem s tou škvírkou škubla. Nic. Prudce jsem s nimi škubala. Nikdo asi nechtěl abych je dostala z rukou dolů. Pak jsem do rukavice začala kousat. Chci vědět co dokážu! Znovu jsem pevně škubla řemínkem. Ten se trochu pootevřel. Škubla jsem znovu, až se konečně otevřel a dovolil mi rukavici stáhnout dolů. Promnula jsem si zápěstí druhou rukou, kterou nechám v rukavici. Pomalu jsem vstala a prozkoumávala své zápěstí. Moje dlaň byla lehce namodralá a viděla jsem drobné hvězdičky sněhových vloček. Došla jsem ke skleněné zdi a dlaní se jí dotkla. Chtěla jsem zjistit co to udělá. Neudělalo to nic. Až na to, že mi namodrání na ruce zmizelo. Jenže to taky nebylo všechno. Došlo mi to sice až po chvíli... Ale sklo by mělo být studené a hezky chladit. Jenže já nic necítila. Znovu a znovu jsem se ho dotýkala. Přiložila jsem k němu i tvář, ale nic jsem necítila. Poodstoupila jsem a podívala se na mojí ruku. Sedla jsem si na zem a opřela se o zeď nepřestávala jsem zírat na mou dlaň. Něco to znamenat musí! Schopnosti jsem prý měla, tak proč to nefunguje? Můžou za to ty pošahaný rukavice? Najednou na mě zase všechno dolehlo. Bolest, strach a zlost. Prudce jsem rukou praštila do podlahy. 

Moje dlaň se opět zbarvila do modra. Lépe řečeno-zmrzla? Jenže z ní vyšel i modrobílý paprsek, který okamžitě nechal zamrznout celou podlahu. Vystrašeně jsem vyskočila na nohy. Pohlédla jsem na ruku, která opět získala svou původní pleťovou barvu. Rozhlédla jsem se po pokoji a jemně se usmála.

"Sky!"uslyšela jsem. Poohlédla jsem se na skleněné dveře, za kterými stál Steve s dalším jídlem a poněkud nervozním výrazem. Nevěděla jsem co od něj čekat. Dala jsem si ruce za záda a čekala co se bude dít.
"Skyler! Co jsi... Jak..?"koktal a pomalu doklouzal až k posteli na kterou položil tác s jídlem. 
"Už mám dost, toho jak mě tady držíte zavřenou! A navíc jak vám mám věřit? Co když jste vy ti špatní? Hm? Co když mi lžete?"odstoupila jsem až do nejvzdálenějšího rohu od Steva.
"Proč bychom ti měli lhát?"
"A proč bych vám já měla věřit?"
"Třeba proto, že potřebuješ naši pomoc. A vsaď se se mnou, že tohle nedokážeš rozmrazit."založil si ruce na prsou. Cože? Rozmrazit? To prostě jen vstřebám ten led do sebe ne?
Naklonila jsem hlavu a namířila ruku proti ledové podlaze. Steve si vzal z tácu měsíček pomeranče a jakoby čekal co se stane.
Soustředila jsem se jen na ten led a na mě. Semkla jsem rty do tenké linky a přimhouřila oči. Kolem mého zápěstí se objevila bělavá záře a led kolem mě pomalu mizel. Jenže to nebylo tak lehký. Dlaně mi začaly namrzat a uvnitř mě to začalo docela bolet. Chtěla jsem však Stevovi dokázat, že to zvládnu. Když byly asi dva metry ledu pryč, energie kterou jsem vstřebávala mnou prudce mrštila do rohu místnosti. Praštila jsem se do hlavy a sjela zády po stěně dolů. Led ale na zemi stále zůstával.

Steve se jen uchechtl a přešel ke mně. Podal mi ruce a vytáhl mě zpět na nohy.
"Já ti to říkal."řekl posměšně a vydal se zpět k lehátku. Chvilku jsem stála na místě a mnula jsem si místo na hlavě, kam jsem se praštila. Pak jsem pomalu došla za Stevem a jelikož už jsem měla fakt velký hlad, tak jsem si vzala alespoň jablko, které bylo na tácu s dalšími jídly. Zakousla jsem se do něj a dívala se na zem.
"Co to mělo znamenat? To s mými rodiči?"prolomila jsem napjaté ticho.
"Co myslíš?"zeptal se.
"Ta věc s mými údajně pravými rodiči Steve."podívala jsem se na něj.
"Sky, to není údajná věc, to je pravda."
"Tak mi ji vysvětli! Proč jste mi na ně vymazali vzpomínky? Proč si nemůžu pamatovat na nic? Proč.. Proč... Já..."nevěděla jsem najednou jak pokračovat. Proto jsem vstala a snažila se procházet po namrzlé podlaze.
"Protože jsi si to sama přála Skyler."řekl chladně.
"Co? Nelži mi Steve! Chci slyšet všechno!! Chci slyšet celý můj příběh!"zakřičela jsem na něj a rukama se opřela o postel. Steve se mlčky zvedl a odešel pryč. Chtěla jsem proklouznout bezpečnostními dveřmi ven, následovat ho. Jenže jsem nebyla dostatečně rychlá.

"Jasně! Nechej mě tady! Hrdino!"křikla jsem ironicky za ním a zlostně praštila pěstí do skla.

Seděla jsem na posteli a přehrabovala se v zeleninovém salátu. Chtělo se mi brečet, ale nešlo mi to. Když v tom se dveře opět otevřely. Zbystřila jsem a pohlédla směrem k nim. Steve došel ke mně s krabicí a položil ji vedle mě na postel.
"Myslím, že tě nechám o samotě. Tohle si potřebuješ probrat sama."usmál se a opět zmizel ve dveřích. Nedůvěřivě jsem se podívala nejdřív za Stevem ke dveřím, pak na tu podivnou papírovou krabicí. Položila jsem salát na tác a společně s ním na zem. Na stále ještě zamrzlou zem. Popadla jsem krabici a přečetla si její štítek.

Agentka Skyler Atwellová
Freezes

Mimo službu

Už jen tohle mi docela vyrazilo dech. Takže zbývá jediné. Popadnout ho a zjistit kdo vlastně jsem.