New York

Kapitola 25. - Dávný výrok

"Takže už jsi se trochu oklepala?"promluvila na mě Nat, sedící na žíněnce v jakési tělocvičně.
"Nedá se tomu říkat oklepání. Jsem pořád strašně mimo, ale došlo mi že musím něco dělat. Ne jen sedět a vyčítat si úplně všechno."vypustila jsem z úst.
"Wáu. Mluvíš jak dřív."usmála se na mě. Zarazila jsem se. Nevěděla jsem jestli to mám brát jako lichotku, nebo jako kritiku.
"Myslím to v dobrým."dodala rychle.
"Nat... Řekni mi něco o mně."sedla jsem si vedle ní. Vteřinku na mě koukala a pak se zamyslela.
"Vždycky jsi za mnou přiběhla a chtěla po mně abych ti přinesla Clintův luk. Vždycky tě hrozně fascinoval a chtěla jsi taky umět střílet."zasmála se. Taky jsem se o něj pokusila.
"Nebo nezapomenu na ten den, kdy objevili Steva. Vysekali ho z největší části ledu a dovezli sem. Pak se ho snažili rozmrazit jenže jim to skoro nešlo a trvalo to hrozně dlouho. Když konečně pustili mě a Clinta dovnitř do sálu kde se operovalo , pronesl Clint úžasnou větu."zasmála se nahlas.
"Jakou?"vyzvídala jsem.
"50 agentů s prověrkou čísla šest, největší doktoři a vědci a holka se superschopnostma, která je momentálně doma. A nikoho z těch agentů, doktorů ani vědců nenapadne jí zavolat? Jsme úžasní!" Teď jsem se od srdce zasmála i já. Vážně to muselo být docela... Zase mě zabolela hlava.

"Skyler! Skyler prober se! Dělej!!"cloumá se mnou nějaký muž. Zaostřuji a vidím hnědé vlasy a hnědozelené oči. Automaticky odpovídám.
"Tati, nech mě spát."
"Volali ze S.H.I.E.L.D.u a nebudeš mi věřit co..."
"Ať si S.H.I.E.L.D počká, spánek je taky důležitej."odsekla jsem.
"Skyler! Našli Kapitána Ameriku a potřebují tvou pomoc. Takže koukej vstávat a k autu, dělej!"křikl na mě a já se téměř okamžitě vymrštila z postele.

"Slečno Atwellová, konečně jste tady. Myslíte že to zvládnete?"popobíhala vedle mě Maria.
"Je mi sice 15, ale zaprvé za dva měsíce mi bude 16 a zadruhé na tuhle chvíli čekám celej život!"zavřeštěla jsem a povyskočila si.
"Tak v tom případě, pojďte dál."otevřela Maria obrovský dveře a já vstoupila do pokoje, kde pobíhalo spoustu agentů a doktorů.
"No hurá!"přiběhla ke mně Nat a Clint.
"No tak to prr, beze mě by pro tebe nikdo neposlal. Všichni jsou tady natvrdlý. A nikoho krom mě nenapadlo ti zavolat."pyšnil se Clint.
"Díky, kámo!"ťukla jsem si s ním pěstí.
"Pojď."pobídla mě Nat a vedla mě mezi vědci a agenty doprostřed místnosti. Ležel tam. Ležel tam v kusu ledu. Jeho pokožka byla i přes led bledá a prokřehlá. Uniforma vypadala přesně jako z obrázků a jeho tvář... Jakto že se vlastně ještě nerozpadl? Vždyť to popírá všechny zákony. Už dávno by měl být v rozkladu... Bože Sky zase ty tvoje pitomý myšlenky!
"Ty vole."ulevila jsem si a setřela si pot z čela.
"Oddělejte to! Takhle mu jen ublížíte!"okřikla jsem vědce s obřím fénem.
"Tak se do toho dáme."promnula jsem si ruce a sundala rukavice. Přešla jsem ke Kapitánově hlavě a svoje prsty přiložila k jeho spánkům. Spánkům pod patnácti centimetry ledu. Všichni na mě jakoby zhypnotizovaně civěli, ale já si pozornost užívala. Zavřela jsem oči a soustředila se. Cítila jsem jak mnou prochází energie. Měla bych cítit chladno, ale necítím nic. Vidím jen mizející led,z Kapitánova těla. Hned po vstřebání ledu jsem od těla o krok ustoupila a jako by se nic nestalo si klidně mnu ruce.
"Ještě nikdy jsem neodmrazovala mrtvolu."otočila jsem se na Nat, tátu a Clinta. Sotva jsem to ale dořekla zakřičel nějaký doktor.
"Panebože. On dýchá! To je nemožné, on stále žije!"

"A pak když jsme se k němu konečně dostali, tvůj první výrok byl..."
"Ty vole."dokončila jsem za Natashu. Zůstala na mě udiveně zírat.
"Jak to..Víš?"zeptala se užasle. V tom vešel do místnosti Steve.
"Pomalu se mi vrací vzpomínky. Už jsem poznala mámu, tátu i bráchu."zvedla jsem se a nahodila falešný úsměv.
"Jsi připravená?"zeptal se Steve. Natasha se mezitím překvapeně zvedla.
"Snad jo."rozhodila jsem rukama.
"Začneme jednoduše."řekl Steve a vzal si jakousi destičku. Nevěřícně jsem se na něj podívala.
"Neříkal jsi, že budeme trénovat moje schopnosti?"
"Tak zaprvé, říkal jsem, že začíná tvůj výcvik, neříkal jsem co přesně. A zadruhé tohle je taky schopnost. Schopnost boje na veřejnosti bez masky."řekl a pevně uchopil desku.
"Jo, a co s tím mám dělat?"založila jsem si ruce na prsou. Natasha přešla mezi mnou a tou deskou a vší silou do ní kopla. Deska se rozlomila a Steve zůstal stát ze zavřenýma očima.
"Přesně tohle."uchechtla se Nat a znovu si sedla.
"Romanovová."nadechl se Steve. Zahodil dvě části prkna a sebral další. Vyplašeně jsem na to hleděla.
"Prostě do ní co nejvíc bouchni."poručil a znovu natáhl desku před sebe.
"Rukou, nebo nohou?"
"Rukou."

Zahleděla jsem se do Stevových očí a následně na Natashu. Ta mi poukázala ukazováčkem na to pitomý prkno. A tak bylo více než jasné, že nemám na výběr. Zhluboka jsem se nadechla a párkrát si zkusila přesnost. Nakonec jsem ruku pevně sevřela v pěst a rozhodla se praštit. Zavřela a otevřela jsem oči a rozhodla se praštit. Vymrštila jsem pěst proti desce. Když moje zápěstí dorazilo k její ploše, stalo se něco, co jsem ani v nejmenším nečekala. Deska se okamžitě rozlomila na dvě části a Steve polekaně- stejně jako já- uskočil. Vytřeštěnýma očima se podíval nejdřív na Natashu a pak na mě.

"Ty vole."zopakovala Natasha můj dávný výrok a zhroutila se smíchy na záda.