New York

Kapitola 19. Po útocích

Sotva jsem za sebou zabouchla spodní dveře našeho domu, vyčerpaně jsem po nich sjela k zemi. Pevně jsem svírala ohořelou tašku a zhluboka se nadechla. Opět jsem se vyškrábala na nohy a vystoupala co nejpotiššeji do patra. Chtěla jsem otevřít a normálně vejít, ale uvnitř jsem uslyšela hádku.

"Tobě snad řekl v jaký je nemocnici idiote?"
"Neřvi na mě! A navíc, já si nezačal. Přestaň laskavě vyšilovat! Myslím, že ti dost jasně řekla, že je v pohodě. A navíc se o sebe dokáže postarat i sama!"
"Co když ji někdo napadl? Nebo ty něco o to chlápkovi víš? Proti němu by neměla sebemenší šanci!"
"Pane bože! Jemmo NECH UŽ TOHO!"
"Viděl jsi jak vypadal? Namakanej a...a....sexy.. Ne! Co když ji někde vězní? Vždyť ty ho snad znáš?"
"Přestaň se dívat na ty podělaný kriminální filmy!"

"Nebo mi zkus alespoň pro jednou věřit."otevřela jsem dveře a vložila se do poněkud hlasitější debaty. Oba dva najednou jakoby zamrzli. Každý stál na jedné straně jídelního stolu opření o něj rukama a z očí jim šlehaly blesky. Jakmile mě ale zmerčili z očí jim hned zmizely.

"Sky!"vzpamatovala se jako první Jemma. Rozeběhla se proti mně a silně mě objala.
"AU... Jemmo..."odstrčila jsem ji, protože mi nechtěně zmáčkla ránu na ruce.
"Panebože Skyler... Jsi celá?"přišel ke mně Brad a pro změnu lehce mě objal.Tělem mi projel hřejivý pocit.
"Jo. Už jsem v pořádku. Nechali si mě na pozorování v nemocnici na okraji New Yorku."ujistila jsem je.
"Proč na kraji?"nechápal Bradley.
"Protože už pro mě nebylo místo v těch centrálních. Bylo hodně raněných a bohužel i..."nedokončila jsem poloviční lež.
"Asi si chceš dát sprchu že?"zeptala se Jemma.
"Asi určitě. Pak si za váma sednu a všechno musíme probrat, protože Iron Man v akci je fakt něco!"hrála jsem nadšení a přitom jsem uvnitř mě umírala strachem. tašku jsem položila na židli v kuchyni a vyběhla do pokoje pro nějaké pohodlné oblečení. Seběhla jsem po schodech dolů, usmála se na moje nejlepší kamarády a zalezla do koupelny.

Jemma se otočila na mojí tašku. Bradley se chvíli díval na Jemm a pak mu to došlo.
"Ne, Jemmo, to nemyslíš vážně!"
"Proč ne? Jen se podívám!"culila se.
"Jemmo, nemůžeš jí jen tak prohrabat věci."než to ale dořekl, Jemma už držela v rukách můj deník.
"Můj milý deníčku."poddal se nakonec Bardeley a stoupl si za Jemmu aby do deníku dobře viděl. Jemma začala pomalu listovat. Prolítla poznámky do školy, náčrty panorama New Yorku. Nalepené naše společné fotky, seznamy co nakoupit, poznámky z nějakého úžasného dne a zničehonic zabrousila až doprostřed. Na oba dva vykoukl obličej muže, který jim přišel oznámit, že jsem v nemocnici. Muže, kvůli kterému se dohadovali.

"Bradley, to je on."řekla suše Jemma.
"Takže ona ho vážně zná. Co je zač?"zeptal se a snažil se najít v deníku jakékoliv poznámky.
"Myslíš že je to ten, co jí vyprovodil domů?"pokračovala Jemm.
"Co?"podíval se na ni nechápavě.
"No ten kluk, před dvěma týdny...To s ním musí trávit tolik času."přemýšlela Jemma.
"A nebo taky ne."zaklapl Bradley deník a vrátil ho zpět do tašky.
"Stačilo by jméno."sedla si na barovou stoličku a pozorovala Bradleyho jak dává vařit vodu na kávu.
"Dostaneš jméno budeš chtít věk. Dostaneš věk, budeš chtít adresu. Dostaneš adresu..."
"Budu chtít číslo. Číslo!!!"vyjekla Jemma a vytáhla telefon.
"Vždyť on nám ho dal!" smála se Jemma.
"Ty máš na to, mu fakt zavolat?"opřel se Brad o bar. Jemmě zmizel vysmátý výraz z obličeje a mobil zase schovala.

"Konečně domov!"ozvala jsem se blaženě, když jsem vylezla ze sprchy. Vlhké vlasy mě lechtaly na obnaženém rameni, ze kterého mi klouzal jemný svetr. Ztěžka jsem dosedla mezi spoustu dek a polštářů na pohovce a sledovala západ slunce nad NY. Po chvilince za mnou došli i Jemm s Bradem. Ten mi podal kávu a oba si sedli.

"Ale i tak! Jdeš si po ulici a najednou tě čapne policajt a řve ať okamžitě zalezeš zpět do obchodu. Jakože alespoň jsem si dokoupila ještě nějaký zbytečnosti, jo. Ale když ta potvora vlezla dovnitř a na poslední chvíli ji zasáhl šíp. Panebože fakt ji trefil šíp!" nechápala Jemm. Snažila jsem se neusmívat. Bylo mi nadmíru jasné, komu ten šíp patřil.
"Já na tom byla hůř holka. Představ si starýho dědu, jak hystericky předvídá, že všichni chcípnem a minutu na to leží probodnutej na zemi. Pak když nastává tvoje poslední hodinka k tomu někdo přiskočí, shodí tě na zem a tím tě vlastně zachrání. A v další chvíli už letíš skrz výlohu kavárny, před kterou jsi ještě před chvilkou seděla. Úžasný!"usrkla jsem si z mé kávy.
"Vy dvě jste superhrdinky, ne ti šašci tam."vložil se mezi nás Bradley.
"Prostě zlej zážitek." vzdychla jsem a dál pozorovala zapadající slunce.

Byla jsem strašně unavená, rozklepaná a plná zvláštních pocitů, které ani neumím popsat. Každopádně jsem byla šťastná, když jsem si mohla lehnout do své měkké postele a úplně vypnout. Přetočila jsem se na bok. Když v tom zapípal můj otravnej mobil. Nedobrovolně a unaveně jsem po něm chňapla a s přimhouřenýma očima se podívala co mi ten krám oznamuje. 
Nová sms od neznámého čísla.
Otevřela jsem ji a přečetla si její obsah.

Sázím se s tebou, že sis to číslo ani neuložila. Papírek s ním zůstal tady. Teď si ho prosím ulož, ať tě nestraším pokaždé, když ti napíšu. Doufám že ti domácí prostředí pomůže. Slyšel jsem o teleonátu s tvými rodiči. Skyler ty nesmíš odjet, alespoň ne teď. Slib mi to... Díky... Jen poslední věc. Až se příště dostaneš k nám do S.H.I.E.L.D.u, tvůj notebook už bude funkční.
Brzké uzdravení a brzy Ahoj.
Steven