New York

Kapitola 26. - Jedeme na výlet

O 3 TÝDNY POZDĚJI

Na sobě jsem měla volné černé tepláky. Jednu nohavici jsem měla vyhrnutou nad koleno. Od pasu až po ramena následovalo bílé úplé tílko. Vlasy jsem měla stažené do vysokého culíku, ze kterého mi vypadla ofina a několik moc krátkých vlásků. Na rukách jsem měla od konečků prstů po zápěstí rukavice, které tlumily moje schopnosti, které jsem do teď neuměla používat. Kolem rukavic jsem měla navrch ještě obvázané obvazy, namísto boxovacích rukavic. A právě těmahle rukama jsem bezcitně mlátila do boxovacího pytle, který se houpal ze strany na stranu. Moje dávné schopnosti se mi začínaly vybavovat. Jaké schopnosti? Logika, rychlost, síla, obratnost. Prý mi chybí ještě kousek a budu na Natashiné úrovni, což je nemožně, protože Natashu nikdo nemůže překonat.

Za ty tři týdny, se mi vrátilo nespočet vzpomínek. Doktoři mi dělali několik testů a zjistili, že se mi brzy vrátí všechno. Teda nezaručují že budu stejně obratná se svými nadpřirozenými schopnostmi. Problém je, že si pamatuju obě verze mých vzpomínek. Už jsem si vzpomněla na desáté narozeniny, na to když jsem se poprvé opila, dokonce i na Dannyho- to byl můj přítel. Zbývá mi už jen třetina vzpomínek, pokud jsem to tedy od Hillové dobře pochopila.

Mlátím do pytle a vylívám si všechnu zlost. Ano si neuvědomuju že se mračím, mám obličej zakrytý vlasy a že už boxuji minimálně 45 minut v kuse. Najednou do něj mlátím, ale on se ani nehne. Zabírám ještě víc, ale nepomáhá to pořád stojí na místě.
"Nemáš už dneska dost?"promluví někdo. Nepřestávám.
"Sky. Stačí."vynoří se z druhé strany Steve a zachytává moje pěsti. Zarazím se a vyškubnu se mu. Zhluboka dýchám a přecházím k lavičce, na které mám všechny věci. To znamená pití, ručník a náhradní oblečení. Po tváři mi stéká pramínek potu a já si odmotávám obvazy z rukou. Natáhnu se pro láhev s vodou a plnými doušky piju.

"Jak ti je?"zeptal se svalnatý blonďák.
"Bylo i líp."syknu a dál plnými doušky hltám vodu.
"Něco pro tebe možná mám."přešel blíž ke mně.. Otočila jsem se na něj.
"Nic hmotnýho to samozřejmě není."zasmál se. Naklonila jsem hlavu a zírala na něj.
"Možná... Menší výlet?"
"Menší výlet? Nesmím opouštět pozemky tohohle zařízení."rozmáchla jsem kolem sebe rukama.
"A když tě protáhnu ven?"
"Ty? Ty? Kapitán Amerika, svatost sama?"ironicky jsem se zasmála.
"Ano."nepřestával. Začínala jsem mít podezření, že to myslí vážně.
"Převleč se a za deset minut u zadního vstupu."zavelel a zmizel. Zůstala jsem tam stát s flaškou u pusy a došlo mi že to fakt myslel vážně. Všechny věci jsem naházela do tašky a vystřelila z pokoje.

Vyšla jsem ze zadního vchodu. Za celou cestu sem jsem stihla potkat Coulsona, Natashu i Mariu. To mi cestu ztížilo. Steva jsem však nepotkala. Probíhala jsem několikátou chodbou a konečně jsem nalezla východ, u kterého se máme se Stevem sejít. Teda doufám že je to on. Rozešla jsem se k němu. Když jsem položila dlaň na kliku u dveří, nejistě jsem se rozhlédla. Pořád jsem měla pocit, jako bych dělala něco nezákonného, a že mě někdo sleduje. I když jsem byla pořád nesvá, zabrala jsem za kliku a pootevřela dveře. Škvírkou jsem pronikla ven. Ostré sluneční světlo mě bodlo do očí a jemně lechtalo na tvářích. Vanul slabý teplý větřík, který mi profukoval skrz vlnité vlasy. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Vypadalo to tu jako na nějakém dvorku. Teda skoro. Když odmyslím ty vyzbrojený auta, pletivový ploty a... Fajn, vůbec to tu nevypadá jako na dvorku. Viděla jsem však jen tohle. Steva ne.
"Neříkej mi, že jsem vylezla špatným východem!"sykla jsem zlostně.

Jakmile jsem to dořekla, uslyšela jsem zvuk motoru. Nějaké vozidlo se ke mně přibližovalo. Po chvilce jsem zjistila že se jedná o motorku. Motorku, kterou řídil Steve.
"Pane jo."hrála jsem úžas. Zastavil.
"Tak nasedej."pokynul hlavou za sebe.
"Odsud se ale nedá odjet. Jen odletět."upozornila jsem ho.
"Tys to tady fakt neprozkoumala? Je tady u obří příjezdová cesta."nadzvedl obočí. Chvíli jsem se zdráhala a pak se odhodlala na stroj nasednout. Pohodlně jsem se uvelebila v sedačce a se zvláštním pocitem se pevně chytla Steva kolem pasu.
"Držíš se?"ujistil se a přidal plyn.
"Držím!"

Motorka se naplno rozezvučela a rozjela se. Stisk, kterým jsem držela Steva jsem zesílila a rozhlížela se kolem sebe. V téhle části pozemků S.H.I.E.L.D.u jsem ještě nebyla. Raději jsem se ani nehnula z vnitřku budovy. Tři týdny bez slunečního světla. Šílený.
Steve projel obrovskou bránou, která se hned co jsme projeli s velkým třísknutím zavřela. Přestávala jsem mít strach, že dělám něco proti pravidlům, protože mi začalo docházet, že to Steve zařídil.

"Kam jedeme?"křikla jsem na něj, aby mě slyšel.
"Do New Yorku."odvětil. Nahnula jsem se na stranu a chvíli se mu dívala do tváře. Myslí to vážně? Do New Yorku?
"Do New Yorku?"zeptala jsem se.
"Ano do New Yorku, je to nejblíž a je tam spousta aktivit, co se dají dělat."usmál se.
"Jako například hrát na schovávanou s mými rodiči. Vtipný Rogersi."protočila jsem očima. Steve se pobaveně uchechtl, ale to už jsem neslyšela. Přidal plyn a motorka zrychlila.

Netrvalo ani minut a už jsme vjížděli do odlehlejší části New Yorku. Teda lépe řečeno k jeho kraji. Projeli jsme kolem dvou škol a jedné restaurace. Nikdy jsem v téhle části nebyla. Hned po školách a restauracích následovala silnice lemovaná obrovskými zelenými stromy. Vypadalo to jako v pohádce. Steve odbočil do jedné ze světlých uliček a zastavil. Slezla jsem z motorky a vyšla z uličky. Bylo to vážně nádherné. Slyšela jsem zpěv ptáků a šum korun stromů. Naproti se nacházelo dětské hřiště, kde na sebe děti pokřikovaly a házely si míčem. Hned po mé pravé ruce se nacházelo malé pekařství. Nepřipadala jsem si jako v New Yorku, ale jako v Paříži.

"Kde to jsme?" zeptala jsem se a nespouštěla oči z hnědovlasé holčičky která se klouzala na skluzavce.
"V části New Yorku, kde trávím hodně volného času. A taky se tu nekrade, takže tady můžu bez obav nechat motorku."prohodil a nasadil si kšiltovku. 
"Nesluší ti."dloubla jsem do něj loktem.
"Tady nejde o krásu, milá zlatá."dloubl zase on do mě. S ním to ani nehnulo ale já o krok poodskočila. Přeci jenom, "dloubla" do mě hora svalů. Uchechtl se a chytl mě kolem ramen. Pomalu mě vedl vstříc té ulici, ve které se nacházelo již zmiňované pekařství.
"Zajdeme do centra."řekl důrazně. Jen jsem povzdechla a následovala jeho kroky. 

Kolem nás zrovna projel jeden z tisíců žlutých taxíků. Všechno tady zvučně troubilo, skřípalo, dunělo, křičelo a hrálo. Jakoby se tu ani nic nestalo. Nikdo už si nepamatoval, že se tady odehrál miozemský útok. Nikdo už se nezaobíral zbouranou částí New Yorku... Nikdo se nezaobíral smrtí několik desítek lidí. Všichni šli dál a nevzpomínali. 

Najednou mě upoutal obří transparent. Pečlivě jsem si ho přečetla.

"Muzeum Kapitána Ameriky."

"Ne... Že tam nechceš jít?"