New York

Kapitola 38.- "Věříš mi?"

Vyběhla jsem schodiště a probíjela si cestu směrem k Dannymu. Neměla jsem tušení kam běžím, ani kde ten hajzl je. Proskakovala jsem sutinami zřícenými částmi S.H.I.E.L.D.u a snažila se najít jakýkoliv orientační bod který by mi oznámil mou polohu v bortící se budově. 
"Pomoc!" ozvalo se kus přede mnou. 
"Prosím!" slyšela jsem  mužský hlas. Zasakrovala jsem a vydala se zasypanému agentovi naproti.
"Jsem tady!" odvětila jsem. "Vydržte!" křičela jsem a skákala po kusech zdí do díry v podlaze.
"Prosím!" křičel bezmocný agent. "Jsem tady." usmála jsem se. Seskákala jsem až do té hloubky, dokud jsem necítila propadající se trámy.
"Natáhněte ruku. Jsem u vás!" křikla jsem, zachytila se železné trubky visící ze zdi a udržovala balanc na kusu zdi. Natáhla jsem ruku k bezmocnému tělu neznámého agenta a snažila se ho zachytit. Sklouzla jsem ještě níž a konečně se dotkla konečků prstů muže v sutinách. 
"Ještě kousek! Pokuste se natáhnout!" křičela jsem po něm a začínala cítit jak se trubka za kterou se držím, začíná vyvracet. 
"Rychle!" sykla jsem. "Mám vás!" vydechla jsem a snažila se pořádně zapřít, abych mohla muže dostat ven. Přesně v téhle chvíli to přestalo hrát. 

Stisk na mé ruce zesílil a rozžhavil se. Prudce jsem se otočila a uviděla ho. V pohodě stál na bývalé zdi a doslova škvařil mou ruku. Sykla jsem bolestí, ale než jsem stihla sáhnout po glocku u mého pasu, jeho jedním škubnutím jsem letěla do propasti, kam se měl původně zřítit on. Strašlivě jsem ječela. Avšak umlčely mě náhlé nárazy a píchance. Začala jsem celým svým tělem narážet do všech různých překážek. Jedna část skla mi hluboce rozřízla stehno, prach mi vletěl do očí, kus zdi mi rozškrábl tvář a poslední rána do spánku kovovou tyčí mě dostala do tranzu, ze kterého mě probudil náraz do betonové kostky, která hrozila, že se každou chvíli sesune a rozsekne mě vejpůl. 

"Jak se ti tam dole líbí? Bezmocná, slabá a neschopná cokoliv udělat?" řval na mě z vrchu. Nemohla jsem se ani pohnout. Sesuv betonu mě děsil stejně tak, jako smrt mého bratra. 
"Zabiju i tvé nejbližší a budu ovládat kohokoliv jen budu ch-" Ozval se výstřel a jeho slizký hlas konečně utichl. Ze shora jsem slyšela známky zápasu. Nemohla jsem nic. Cítila jsem se jako motýl, který příjde o svá křídla a následně pomalu umírá. 

"Skyler!"propastí se ozval Furyho hlas.  "Atwellová! Nemůžete si jen tak umřít! Ozvěte se!" křičel na mě. 
"Pane?" ozval se druhý hlas patřící Stevovi. 
"Atwellová je tam dole. Neozývá se." oznámil Fury situaci. 
"Skyler!" rozeznělo se mi v uších Stevovo volání. "Jdu dolů." řekl Steve odhodlaně. 
"NE!" vydechla jsem sotva mi došel význam jeho slov. Uslyšela jsem škrábnutí jeho boty o stěnu a jak Fury zachytil jeho ruku. 
"Atwellová?" křikl Fury. 
"Nesmíte- Do-" rozkašlala jsem se. "-lů." 
"Sky, dostaneš se pryč?" snažil se Steve pomoci. 
"Jestli se- poh- nu, pře- raz- í mě to na- dvě- po- lo-viny." hláskovala jsem. Steve však využil mé nepozornosti a doskákal až ke mně dolů. Dvě betonové desky nade mnou se zastavil. 

"Skyler. Proboha, jsi v pořádku?" vydechl při pohledu na mě. 
"Jak se to vezme." usmála jsem se. Chystal se skočit za mnou. 
"Ne!" vykřikla jsem a natáhla k němu ruku na důkaz toho, aby se zastavil. Jakmile jsem ruku natáhla, nechtěně jsem škubla celým tělem a kus betonu se zakymácel. Steve se okamžitě zastavil.
" Pokud se pohnu," odkašlala jsem si, " Budou ze mě dvě."
"Ještě to tak." řekl ironicky a seskočil o desku níž.
"Musíš se odtud dostat." řekl znalecky a pokusil se ke mně natáhnout.
"Natáhni ruku." poručil.
"Steve, já-"
"Natáhni tu ruku!" křikl. Zmlkla jsem a pokusila se co nejvíce ruku natáhnout. Snažila jsem se co nejvíce napnout, avšak konečky našich prstů se míjely o pouhé milimetry.
"No tak! Pojď!" povzbuzoval Steve a zatnul zuby. Vzdala jsem to. Steve taky, on se však snažil vymyslet, jak mě odtud dostat. 

"Věříš mi?" zeptal se náhle a zkoumal trsu vedoucí zpět na povrch.
"Cože?"
"Jestli mi věříš. Na sto procent." podíval se na mě vážně.
"Já, já-" nedokázala jsem vykoktat.
"Jo nebo ne?!" vykřikl nervně.
"Jo." odsekla jsem.
"Tak natáhni ruku, co nejvíc to jde a věř mi."

Zůstala jsem na něj koukat. Měla jsem smíšené pocity a tak nějak nevěděla co myslí a co chce udělat. Věděla jsem jen, že mu musím věřit. Natáhla jsem ruku a letmo se dotýkala jeho ruky.  
"Pokus se posunout výš, o milimetr a-" 
"Steve to nestihnu."
"- a já tě zachytím. Způsobím tím pád poloviny budovy, ale prosím věř mi. řekl naléhavě. Nasucho jsem polkla a odhodlávala se udělat tuhle šílenost. 
"Na tři." špitla jsem. 
"Raz." začala jsem se třást. "Dva" začala jsem se potit. "Tři!" posunula jsem se díky kolenům o pár centimetrů výš a cítila jak se pode mnou všechno bortí. Deska se začala naklánět a já klouzat zpět dolů. I přesto jsem držela popálenou ruku napnutou. 
"Steve!" vykřikla jsem a viděla ho jak se mě snaží zachytit. 
"Skyler, neboj s-" víc jsem neslyšela ani necítila. Kus zdi mě trefil do hlavy a já upadla do neklidnéo spánku mezi betonem a prachem.