New York

Kapitola 21. -Freezes

"Jsi tak ledová, nebo se mi to jen zdá?"zeptal se mě. Sám tady stál jen v tričku.
"Jo a taky mi je dost blbě."oznámila jsem mu. Asi mi nevěřil, protože se začal smát.
"Kolik máme času?"zeptal se a sebral mou tašku ze země. Vzhlédla jsem k oknu a ne moc klidně pronesla.
"Řekla bych že moc ne. Táta už vyhrožoval že vyrazí dveře."
"Tak to aby jsme si pohnuli...Poběž!"popohnal mě Steve a rozběhl se i s mojí taškou. Jenže dejme si lekci fyziky. Supervoják se super rychlostí a holka se super zimnicí. Otázka zní. Kdo se první skácí k zemi?

"Steve..."šeptla jsem a chytla si hlavu do dlaní, mezitím co Steve zastavoval. Otočil se ke mně a zahodil tašku. Klekl si vedle mě a položil mi dlaň na čelo.
"Hodilo by se říct, že celá hoříš... Jenže problém je takovej že ty mrzneš."konstatoval.
"Něco co nevím tam nemáš?"odsekla jsem nechtěně. Steve vstal a navlékl si mou tašku na rameno. Pak mi podal ruku a pomohl mi vstát. Chvíli se na mě nervozně díval, což se mi nelíbilo. Než jsem ale zareagovala, už mě držel v náručí a rozebíhal se.

"Nech mou dceru být!"ozvalo se za námi.
"Skyler!!!"křičela máma s tátou. Hystericky se snažili donutit Steva ať mě pustí.
"Jo!! Běžte!! Wohooo!!"ozývalo se ze stejné strany. Tentokrát byli původci Bradley s Jemmou. Steve se usmál a zrychlil. Zavřela jsem oči a doufala že se nepozvracím. Opět se mi vrátila ta hnusná nevolnost ze včera. Každý Stevův krok jsem slyšela dvakrát tak hlasitěji a jeho dýchání mi taky zrovna nepomáhalo. Jenže zkuste běžet bez kroků a nedýchat. Bože Sky, ty dneska perlíš. 

Najednou se Steve zastavil na kraji střechy. Opatrně mě položil na zem a tašku vedle mě. Já sice nemohla být vyčerpaná, ale i tak jsem si znaveně sedla. Steve se na mě opět podezřívavě podíval.
"Jak dlouho už ti je zle?"
"Od včera? Ale jinak od mimozemskýho útoku."chytla jsem si hlavu do dlaní. Hned na to jsem se doplahočila ke kraji střechy a pohlédla dolů. Minimálně deset metrů pod námi. Deset metrů do tmavé uličky, ve které stojí nablýskané auto.

"Nat!!"křikl Steve. V tu ránu z auta vylezla zrzavá hlava a rozhlížela se na všechny strany.
"Tady!!! Nahoře!"křikl znovu. Natasha zvedla hlavu a zamávala. 
"Máš v tom něco křehkého?"zeptal se. Jen jsem zavrtěla hlavou a odsunula se od okraje střechy. Na to Rogers pokrčil rameny a tašku chladnokrevně hodil dolů.
"A my slezeme jak?"hlesla jsem.
"Skočíme."usmál se na mě. Zůstala jsem na něj koukat jako na svatý obrázek.
"Zbláznil ses? Já chtěl utéct, ne se zabít!"plácla jsem se do čela.
"To zvládneš. Chytnu tě."usmál se na mě. Nadechl se naposledy se na mě podíval a pak normálně skočil.
"Steve!"vykřikla jsem a rychle se nahnula přes okraj.Uslyšela jsem jen ránu.
"Pojď! Nic to není!"křikl na mě. 

Nic to není. Máme tady znovu fyziku. Super voják a obyčejná dívka skákají z desetimetrové výšky. Kdo má šanci přežít? On, se super sérem které mu nedovolí stárnou ani se zabít skokem z výšky. Ona s ničím. Kdo přežije?

Rozhlédla jsem se po rezivé rozlehlé střeše. Na jejím konci je mamka s tátou, kteří se nechovají jako moje mamka s tátou. Nepoznávám je. Nikdy takoví nebyli. A pak Jemm a Bradley. Je mi tak líto že nemůžou se mnou. Rozhlížím se na panorama New Yorku. Je tu nádherně. Jediná chyba je, že se mám teď zabít. Jo. Proč ne. Musím věřit neznámým lidem a mému žaludku. Jestli vydržím tohle, myslím že jsem nesmrtelná.

Pomalu vstávám. Nohy mám slabé a promrzlé. Stejně jako ruce. Ale jen to vidím. Zimu jsem přestala vnímat. Vnímám jen to, že stojím na desetimetrové budově a mám skočit dolů, do náruče cizího muže. A to právě teď udělám.
"Skáču!"oznamuji mu a dělám krok do prázdna. Volný pád. Fuj! Vlasy mi překryly obličej a já cítím jak dopadám opět do měkkého.
"Vítej mezi superhrdiny."prohodila Nat. Steve přerušil  náš oční kontakt a položil mě. Poodešel k mojí tašce a šel ji uložit do kufru nablýskaného teréňáku. 
"Jak?!"vydala jsem ze sebe rozklepaně.
"Prosímtě to nic nebylo. On skáče bez padáku i z letadla."řekla klidně Natasha. Dost překvapeně jsem vydechla.
"Dík za uklidnění."zašeptala jsem si spíš pro sebe.

Konečně auto vjíždělo do pro mě známé brány. Ano. To parkoviště kde se musí přesednout do vrtulníku, který vás převeze přes hory do střediska S.H.I.E.L.D.u. Konečně to auto zastavuje, Jenže já nevím jestli chci vylézt. Na rukách se mi znovu objevují omrzliny a hlava se mi točí, třeští mi a mám pocit že mi mrzne mozek. Je to přesně ten pocit, když si ukousnete moc velký kousek ze zmrzliny, nebo nasajete moc ledové tříště. Jenže teď musím vylézt. A dopadá to přesně podle mých představ. vstávám ze sedačky a zavírám za sebou dveře. Když v tom to moje tělo neustojí. Všude mi projede ostrá studená bolest a já stihnu jen zašeptat.
"Nat-" a klátím se k zemi.
"Ne! Něco to aktivovalo!"slyším jako poslední. Steve i Natasha se mě snaží zachytit, ale tentokrát to ani jeden nestíhá a já dopadám v bezvědomí na tvrdý beton.

Jenže to není všechno. Vrací se mi ten sen o autonehodě. Vlastně ne o autonehodě. O té autonehodě se superhrdiny...

"Skyler teď!"křičí Steve.
 Jenže čas jakoby se mi před očima přetočil. Coulson mi pomáhá z vraku auta.
Nic mi není, žádné střepy zabodnuté v těle. Žádný polomrtvý Bradley- ale je až moc živý a je podepřený o Kapitána. Za mnou Jemma schovaná za Hawkeyem a Natashou a jakoby na něco čekala. Rozhlížím se kolem dokola. Můj pohled prvně spočívá na dodávce, ze které vyskakuje spousta ozbrojených mužů namísto jednoho mrtvého, co má být podle mých vzpomínek za volantem. Hned na to se dívám na Coulsona. Ten pohledem přeskakuje z mého obličeje na moje ruce. Nechápavě přimhouřím oči a až pak mě napadne se na ruce taky podívat. 
Jsou modré. Od zápěstí po konečky prstů. Světle modré, zdobené téměř neviditelnými bílými vločkami. Kolem celého zápěstí svítí jakási záře. Ledová záře.

Když v tom se ocitnu na druhé straně silnice. Ale stojí tam moje pravé já. Ne ledové já. To stojí stále vedle Coulsona. Moje normální já všechno zmateně pozoruje. 
"Freezes teď!"křičí Steve větu jako vždy. Až na to že nekřičí moje jméno... Freezes? Moje ledové já na to ale okamžitě zareaguje. Odstrkuje Coulsona a záře kolem jejích-tedy mých- rukou zesiluje. Steve vyhazuje štít proti ledovému já. Ta se nadechuje a shromažďuje energii. Z rukou jí vyšlehnou ledové paprsky a strefují štít. Ten okamžitě zamrzne a mění směr. Letí do skupinky ozbrojenců. Moje ledové já od sebe odtrhne ruce a tím způsobí odštěpení střípků ledu ze štítu. Ten se zabodne do otevřenýc dveří dodávky. Odštěpené střípky pro změnu do těl vojáků. Teď vidím do tváře... Jak to říct? Sama sobě? Moje ledové já má přes obličej masku. Ale není to klasická škraboška. Je to maska z ledu. Jakto že neroztaje? Všechny ty propracované detaily... A oříškové oči svítící uvnitř ní. Vlasy přesně jako ty moje. Splývají po ramenech až lehce pod prsa. Na sobě má/m černé tílko a černé pevné kalhoty. Kolem pravého stehna dva pásy, ve kterých mám upevněny dvě pistole. Na nohách mám obuté vysoké kozačky s mírným podpatkem a přes tílko mám přehozený modrou vlající košili. Nebo něco na způsob košile...
Najednou se moje přihlížející já vrací do ledového já. Už jsou zase jedna osoba. Energie kolem mých rukou je pryč. Instinktivně si sahám na obličej. Maska tam stále sedí.
"Agentko Atwellová, musíme zpátky na základnu. Mají špatné zprávy z druhého týmu..."poklepal mi Coulson na rameno.

"Jak dlouho už je mimo?"
"Musel to aktivovat ten střep co našla v Kapitánově štítu."
"Už se to nikdy nemělo opakovat? Tak proč je to zpátky?"
"Myslíte že selže i program T.A.H.I.T.I?"
"Ticho Coulsone. Probírá se!"uslyšela jsem mužský hlas.Ten na sto procent patřil Furymu.
"Au..."syknu a pravou rukou si přejedu po bouli na zadní části hlavy.