New York

Kapitola 11. -Vítej

Chtěla jsem se vložit do debaty a zjistit, proč o mně Nat řekla, že jsem nejspíš nová agentka. Jenže mně nikdy nic nevychází nic podle plánu. Mezi povely vojáků a odlétajícími a přilétajícími vrtulníky začal zvonit můj mobil. Vzduchem se nesla melodie písničky mých idolů a všichni z naší skupinky se na mě ať už pobaveně, nebo káravě podívali. Beze slova jsem začala hrabat v tašce a hledat tu zvonící věc.

"Sakra. Bradley co se děje?"otočila jsem se od skupinky a poodešla o pár kroků dál.
"Za prvé, normálně by ti volala Jemma ale ta to odmítá. Chci vědět proč a druhá věc co chci vědět je, kde se nacházíš. Nechci vyznít jako tvoje rodiče, ale přeci jen je noc a New York není nejbezpečnější město na zemi."
"Tak za prvé, Jemma se moc stará o věci, do kterých jí nic není. Nechci ji zatáhnout do problémů. A za druhé..."řekla jsem a otočila se zpět ke skupince. "...věř mi že jsem v největším bezpečí v jakým můžu být."
"Jakých problémů? Skyler kde jsi? Jedu pro tebe."strachoval se.
"Sem se nedostaneš. Promiň Bradley. Ráno jsem doma. Poku nebudu doma do 10 hodin tak můžeš vyhlásit celostátní pátrání."vydechla jsem a hovor típla.

"Rodiče?"uchechtla se zase Nat.
"Ne. Kámoš. Hele chci vědět co se tady děje. Začalo to jedním pitomým dokumentem a končí to na nějaké vojenské základně kam se dá dostat jen vrtulníkem?"
"Věřte mi že tohle jen tak neskončí."ujistil mě Coulson.
"Eh... Jo dobrý vědět. Ale jak jste asi slyšeli tak do deseti doma!"zamávala jsem mobilem.
"Takže to seš ty kvůli které je tady přes tejden takovej rozruch?"uchechtl se ten Legolas s lukem.
"Těší mě. Ty seš?"zeptala jsem se ironicky.
"Clint Barton. Říkej mi Hawkeye. Přezdívka. Brzo snad pochopíš proč."odvětil stejně ironicky.
"Jestřábí oko?"nadzvedla jsem jedno obočí.
"Slečno Atwellová, následujte mě prosím."oslovil mě Fury. Pomalu odcházel, ale Nat se chystala na druhou stranu.
"Ty nejdeš s námi?"zeptala jsem se nervozně.
"Ne, máme s Clintem misi. Uvidíme se příště."zamávala mi a společně s Hawkeyem odbíhali k vrtulníku.

Fury šel první, za ním v zákrytu Coulson a já se s nimi snažila držet krok, jenže to bylo něco nemožného. Zjistila jsem, že na to, že chodím každý den běhat nemám žádnou fyzičku.
Chodba se různě kroutila. Sotva jsme ušli- já uběhla- deset metrů, už zase byla odbočka doleva, nebo doprava. Zajímalo by mě, jestli mají ti agenti nějakej speciální výcvik na probíhání chodbami. Docela je obdivuju. Všechno tohle ujít, vědět do jakých dveří vejít a kdy odbočit. Zajímavý. Jdeme jednou chodbou a stejně nevím jak se vrátit zpět. Jedna chodba je totiž proklenutá dalšími třemi. Je to tady jako bludiště. Teda spíš jako pavučina. Všechno je tady založeno samo za sebe, ale nemá šanci existovat bez dalších okolních místností. Zkoumala jsem každičký nápis na dveřích... Všechno. Najednou se Fury s Coulsonem zastavili. Já si toho nevšimla a jelikož jsem byla hlavou otočená na bok, vrazila jsem do Phila.
"Jej. Pardon.."špitla jsem.
"V pořádku. Taky jsem si nedokázal zvyknout když jsem začínal. Jdete jednou chodbou, na chvilku se na něco zakoukáte a najednou jste v jiné dimenzi. Pojďte dál."řekl mi a jako pravý gentleman mi podržel dveře. 
"Děkuji."šeptla jsem a vklouzla dovnitř. A stalo se přesně to, o čem Phil mluvil. Najednou jsme se nenacházeli v chodbě jako z hororu, osvětlené zářivkou. Byli jsme v kanceláři s obrovským virtuálním oknem. Viděli jste ven, ale nebyla tma. Byl den. Před oknem stál pracovní stůl s židlí a na něm leželo spoustu papírů. Na všech okolních zdech svítily další levitující obrazovky. Pod nimi byly další počítače a u dveří stál další stůl, za kterým seděla nějaká žena. Pohlédla jsem na ni a chvilku ji zkoumala. Mezitím Fury zasedl pravděpodobně za svůj stůl a sledoval pro změnu mě. Phil se sedl na kraj stolu té ženy.

"Maria Hillová. Těší mě Skyler."usmála se a zvedla se ze svého místa. 
"Už je na mě těch lidí trochu moc. A vůbec je toho na mě moc."promnula jsem si spánky.
"Vítejte v naší realitě. Teď ty data."pokynul Fury. Maria mi poukázala na její místo. Zasedla jsem tedy za její stůl a vytáhla z tašky všechny dokumenty, co se mi podařilo nasbírat. 
"Tady jsou všechny důležité informace, co se na můj dům našlo. Teda na náš dům. Nestihla jsem to přečíst, ale mělo by tam být vše o S.H.I.E.L.D.u."oznámila jsem jim. Hned na to jsem vytáhla z tašky notebook, ve kterém byla doposud napojená fleshka a stahovaly se z ní data. Položila jsem ho na stůl a rozevřela. 

"Jak jsme na tom slečno Atwellová?"zeptal se vážným hlasem Fury. Když jsem notebook rozevřela, obrazovka na chvíli naskočila. Data se v pohodě stahovala, ale po deseti vteřinách obrazovka začala po částech mizet. Sotva zmizel půlka obrazovky, přes celou obrazovku naskočil nápis HACKED a pod ním nějaký divný znak. Vypadal jako znak S.H.I.E.L.D.u, ale nebyl to on. Tenhle měl ve znaku lebku a... Něco dašlího. Každopádně bylo jasné, že někdo stihl hacknout můj operační systém. Pohotově jsem vytrhla fleshku z umírajícího zařízení a snažila se vypnout i samotný notebook.
"Sakra! ne!!! Měla jsem tam prezentaci do chemie a angličtiny! Ne!!"Mlátila jsem do různých kláves a snažila se udělat cokoliv pro to, abych ho zachránila. Marně.
"Co se děje?"obešla Maria stůl a stoupla si za mě.
"Obávám se, že můj přístroj je nefunkční. Někdo mě hacknul. Nebo je hacknutá ta fleshka."podívala jsem se na ní a bezmocně klesla do opěradla židle.
"Takže nemáme nic. Hillová, prověřte tu fleshku. A Coulsone? Odvezte slečnu Atwellovou domů. Dáme vám zase vědět až budeme potřebovat vaši pomoc."rozloučil se se mnou Fury těmihle slovy a jak notebook tak mojí fleshku si nechal.
"Moment! Co můj notebook?"zeptala jsem se mezi dveřmi.
"Zkusíme s tím něco udělat."kývl Fury. Nerozhodně jsem vyšla ze dveří. 
Už abych se probudila z tohohle hloupého snu. Nebo to není sen?