New York

Kapitola 46.- "Mrzí mě to."

Jak jsem mohla být tak hloupá?

Všichni jsme v pořádku?

Sakra holka na co myslíš?

I ten Coulson má lepší paměť!

Přebíhám druhou chodbu, která nás odděluje.

Už jen tři.

Zahazuji štít při pohledu na jeho nehybné tělo na konci čtvrté chodby. S cinknutím, se vibránium zřítí k zemi a mně po tvářích vyhrknou další slzy.

"Ne... Ne....Nenenenene!" sakruji a zakrývám si pusu rukou. Jak ho tady mohli nechat? jak mohli zapomenout na jejich idola? Proč od něj Coulson odcházel? PROČ?

"Ste-" vzlyknu. "Steve!" hystericky zařvu a běžím, co nejrychleji mi to nohy dovolují, směrem k němu. Slzy dále máčí mé tváře a já je nechávám létat až za mě.

"Steve..." vzlyknu a svezu se k němu po kolenou.

Jeho hlavu, věčně plnou života, opatrně beru do dlaní a pokládám si ji do klína.

"Steve..." vzlykla jsem. Slzy dopadaly na jeho poškrábanou špinavou tvář. Snažila jsem se najít puls, ale marně. Položila jsem ho zpět na zem a hystericky mu začala dávat masáž srdce.

"Sakra Steve!" zařvala jsem. "Dělej!" křičela jsem z plných plic. Jenže jeho oči se neotevíraly. Podlomily se mi lokty a já se se vzlykem svezla na krvavou hruď Kapitána Ameriky. Mlátím do jeho hrudi a sleduji bílou hvězdu potřísněnou krví.

"Je mi to líto... Je mi to tak strašně líto!" vzlykala jsem a veškeré vážně vyhlížející rány zamrazila silným ledem.
"Kdybych neposlechla Coulsona... Kdybych tady s tebou zůstala... Steve neodcházej! Prosím... Co jen si bez tebe počnu? Chtěli jsme přeci jet pryč. Vypadnout od tohohle všeho... Teď ne. Nemůžeš.. ne." nezvládala jsem plynně mluvit

"Tady není žádné kdybych Atwellová." odtrhl mě Fury od Stevea a já mu padla na hruď a odvrátila pohled od jeho chladného těla. Zdravotníci se ho snažili oživit, ale marně. To na mě bylo moc. Podlomily se mi kolena a všechny části mého těla vypověděly službu. Byla jsem až moc zraněná... Jak moc já si přeji odejít za Stevem.

"Odvezte ho k ostatním." zakončil svou diagnozu jeden ze zdravotníků.

"Ne!!" zařvala jsem. Z rukou mi vyšlehl ledový plamen a zamrazil vše kolem mě, včetně mých superhrdinských kolegů.

"Dějiny New Yorku? Studujete?" zeptal se.
"Co? Jo... Jsem tady na rok, střední se zaměřením na jazyky a dějiny..." odvětila jsem koktavě a sbírala jsem dál.
"Jak šel čas s hudbou. Jste hudebník?"oplatila jsem mu otázku.
"Eh. Ne tak úplně. Snažím se jen... Chci... No. Chci se něco dozvědět."koktal ještě víc.
"Aha... Tak, tohle je vaše."usmála jsem se a předala mu jeho hromádku knih.
"A tohle vaše."usmál se a podal mi mou hromadu. Usmála jsem se a chystala se odejít.
"Jak se jmenujete?"křikl za mnou.
"Pššššt!"ozvalo se od stolu mezi námi. Přešla jsem se smíchem blíž k němu a skoro zašeptala.
"Skyler Atwellová."usmála jsem se.
"A vy?" Bylo vidět že jsem ho zarazila.
"Steve Rogers."odvětil příjemným hlasem.

Hlasitě jsem vzlykla. Led se rozšířil jako obrovská vlna tsunami po celém komplexu střediska. A moje mysl? Byla zaplavená jediným.

"Ty mě sleduješ?"zeptala jsem se a sledovala prchající veverku.
"Ne. Jen rád běhám. A žil jsem tu."vydýchával se a rozhlížel se kolem sebe.
"Čteš? Vážně? Ty? Dějiny?"zasmál se.
"Hele. Rogersi, vím že nevypadám jako studijní typ, ale škola mi celkem jde."odsekla jsem a odhodila knížku s názvem Dějiny New Yorku.
"By jsi mě pak mohla doučovat. Pár věcí mi uteklo. " uchechtl se a svalil se do trávy vedle mě.

Po čtyřech jsem se doplahočila ke Stevovu zamrzlému tělu. Takhle už jsem ho jednou viděla. Ale když jsem ho rozmrazila, tak žil...

"Rogersi, prober se. To je rozkaz." dvě slzy dopadly na kus ledu. " Já jsem Kapitán." jako bych slyšela jeho hlas.

Padla jsem na Stevovu zamrzlou hruď a přála si zemřít. Ani jsem nepostřehla že rozpouští veškerý led. Najednou jsem ležela na Steveově hvězdě na jeho uniformě. Všichni rozmrzlí jen tiše stáli a sledovali utrápenou křehkou dívku na Kapitánově mrtvém těle.