Tajemství ostrova Raentos

3. kapitola

(Na obrázku raentosský maják)

Pohled Emmy:

Dojeli jsme na ostrov Raentos. Cesta trvala déle, než jsem čekala, asi tři hodiny. Rychle jsem vzbudila Karen i Jane. Vstaly jsme z lehátek a zůstaly zírat s otevřenou pusou.

,,Krása!" řekla jsem, dívajíc se na mohutný maják, vypínající se do výšky. Byl to běžný maják, jaký všichni známe, bílý, nahoře měl světlo, které zrovna nesvítilo. Vedle něj byl takový dům, jednou stěnou přistavěný k majáku, takže to byla vlastně jedna stavba.

Jelikož mě nenapadlo nic lepšího, zeptala jsem se Brocka: ,,Svítí?"

,,Měl by, ale dlouho ho nikdo nerozsvěcoval. Můžete to klidně zkusit, tudy stejně nikdo nejezdí," odpověděl. To si piš, že to zkusíme, řekla jsem si, když jsem viděla tu jiskřičku v oku Karen i Jane. Pomalu jsme vystoupily z lodi.

Jakmile jsme ale dopadly nohama na teplý písek, měla jsem zvláštní pocit. Bylo to jakoby v mé hlavě zacinkaly stovky malých zvonečků. Hrály úžasnou melodii, kterou si zapamatuju asi nadosmrti. Ale to nebylo vše. Najednou se spustil velký vítr, jakoby měl začít nějaký uragán, a já bych přísahala, že jsem z nebe viděla sletět tři malá tornáda, letěla přibližně do středu ostrova ,ale za majákem se mi ztratila. Podívala jsem se na vyděšené tváře Karen a Jane a něco mě zaujalo. Vůbec jim nevlály vlasy ani oblečení a ony vůbec nevzdorovaly větru. Došlo mi, že ani mě vítr nevadí. Koutkem oka jsem pohlédla na Brocka, kterého už vítr shodil na zem. Nadával a válel se v písku. Tak tohle je fakt divné.

A pak najednou vítr ustal. Brock se zvedl a vychrlil na nás: „Co to sakra bylo? Jezdím tu po moři už čtyřicet let a za tu dobu se mi nic podobného nestalo! Mizím odsud! Tady," a podal Karen malý letáček a svazek klíčů, „máte leták o tomhle ostrově a klíče od majáku a té budovy vedle. Jo a v té budově vedle majáku je i malý skůtr a čtyřkolka. Užijte si to." dodal opovržlivým tónem, naskočil na jachtu a odfrčel pryč.

„Holky?" vykřikla Jane, „Kde máme kufry?" Naráz jsme se otočily a pohlédly na Brockovu jachtu, mizícím v dálce.

Mlčely jsme a zíraly na moře. První se ozvala Karen „A jsme v háji!" Za námi se ozvalo kňučení; Ginna se dožadovala pozornosti. Otočila jsem se a málem mi vypadly oči z důlků.

„COŽE?" Karen i Jane se podívaly nejprve na mě a pak na místo, na které jsem ukazovala. Jane vyjekla a Karen vypadala jako že omdlí.

Důvodem byly naše kufry, které stály u dveří do majáku.

„Co se to tu děje?" zařvala Jane. Já a Karen jsme stály jako přimražené na místě a lapaly po dechu.

Pomalu jsem se rozešla stezkou u nízkých útesů ke kufrům. Jane a Karen šly za mnou. Ginna skákala kolem nich a hlasitě štěkala.

„Jsou naše?" zeptala jsem se. Pomalu jsem vzala jeden kufr a podívala se na něj. Viděla jsem malou nálepku s písmenem E.

„Je můj!" řekla jsem. Jane i Karen přišly za mnou a prohlédly si ostatní kufry.

„Jsou tu dva moje a i Karenin." konstatovala Jane.

„Víte co? Nebudem to řešit. Jsme na prázdninách tak si je užijem!" řekla jsem. Viděla jsem jak se Jane nadechuje, aby vzdorovala, ale umlčela jsem ji vztyčeným prstem. Naštvaně na mě pohlédla. Karen přistoupila ke dveřím a odemkla je.

„Tak co, prozkoumáme ten maják?" zeptala se. Přikývla jsem a Jane taky. Vešly jsme do budovy.

Při vstupu mě zaujal velký pohodlně vypadající šedý gauč, který stál před plazmovou televizí pověšené na zdi napravo. Nalevo byla koupelna s vanou, sprchovým koutem, umyvadlem, zrcadlem a vůbec vším co v koupelnách bývá. Vedle koupelny byla ještě malá místnost se záchodem. Naproti vchodovým dveřím byly dvě místnosti. Napravo garáž, ve které stál již zmíněný skůtr se čtyřkolkou. Ještě, že Karen má řidičák, který jde na tahle vozidla použít, pomyslela jsem si. Vedle garáže, nalevo, byla prostorná kuchyň s poličkami, kuchyňskou linkou, sporákem, mikrovlnkou, dřezem, stolem a čtyřmi židlemi. A vedle kuchyně byly dveře, které vedly nahoru do majáku. Byly zamčené.

„Počkej, odemknu," řekla Karen. Vyšly jsme do prvního patra. Byl v něm pokoj sladěný do červené a oranžové barvy.

„To je můj pokoj!" řekla Karen a skočila na postel. Usmála jsem se. Karen milovala červenou. Prozkoumaly jsme pokoj. Patro bylo rozděleno na čtyři místnosti. Ložnice, koupelna, obývák a pracovna. V ložnici na červeném koberci stála postel, vedle ní byla velká skříň na oblečení a na zdi viselo pár poliček. Místnost vedle byla koupelna, kde byl záchod, vana, umývadlo a na zemi byly kachličky. Dál byl obývák, kterému disponovala pohodlná, červená sedačka, která stála naproti televize. Za sedačkou bylo velké okno, vedle ní ještě krb. V poslední místnosti byl stůl, postavený u zdi, na něm stála lampička, na zdi bylo okno a na podlaze zase červený koberec. Všechny místnosti byly propojené dveřmi do kruhu. Druhé patro bylo stejné, ale zelené a mělo tmavě zelené koberce. Moje oblíbené barvy.

„A tohle patro bude moje!" řekla jsem.

„A já?" zeptala se Jane.

„Asi další patro," hbitě odpověděla Karen.

„Holky to je super," řekla Jane.

„Já se zajdu vybalit," řekla Karen.

„Dobře," odpověděla jsem. S Jane jsme se ještě šly podívat do nejvyššího patra. Bylo zase stejné, akorát modré.

„Nepřijde ti zvláštní, že tu jsou naše nejoblíbenější barvy?" zeptala jsem se Jane.

„O zvláštních věcech radši nemluv. Co ty kufry a ten vítr?" odpověděla.

„Jasně, jasně," řekla jsem. Šla jsem si vybalit.

O hodinu později jsme se sešly v kuchyni na večeři.

„Takže horní patro si prohlídneme až zítra?" zeptala jsem se a ukousla si řízku, který jsme měli na večeři. Byly od mámy. Mňam!

„Jo. Už jsem unavená," řekla Jane, která právě dojedla svůj řízek.

„Já taky," přitakala Karen.

„Dobře, jdu se umýt," řekla jsem. Uklidila jsem nádobí do dřezu. Však ono se to umyje řekla jsem si. Vyšlapala jsem schody nahoru do mého pokoje, vzala věci a šla se osprchovat. Umyla jsem si hlavu. Dalo mi práci si vlasy usušit. Ještě že jsem si vzala fén, pomyslela jsem si. Umyla jsem si zuby, oblékla si své zelené pyžamo, došla k posteli a chvíli si četla. Moji oblíbenou knihu. Eragona. Byla jsem už u druhého dílu. Milovala jsem tuto knihu. Byli tam draci. Jak já bych chtěla draka!

S touto myšlenkou jsem usnula.

Takže, tahle slátanina pokračuje...

No, tak co říkáte na to, že se konečně něco stalo? Nic moc to není, ale i tak =D.

Btw. Eragona taky miluju...

No tak to bude pro dnešek asi všechno, další kapitola vyjde asi zítra.
Komm nebo vote potěší =))).

Kkobari+Zuzík =DDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD