Tajemství ostrova Raentos

6. kapitola

(Na obrázku malá Dairia)

Pohled Jane:

Co si to zas Emma vymyslela? Myslí si snad, že s sebou ten kámen potáhne úplně všude? Jo, je pravda, že je fakt lehký, skoro bych řekla že dutý...

„Em?"

„No Jane?"

„Podej mi ten kámen." Emma se na mě nedůvěřivě podívala a pomalu začala kámen vytahovat z batohu. Vzala jsem ho do ruk a poklepala na něj. Vyšel z něj dutý zvuk následovaný něčím, co ani určit nedokážu. Znělo to asi jako... vrnění? Ne, opravdu nevím k čemu to přirovnat.

„Je dutý," konstatovala jsem.

„Díky, žes nám to takhle hezky přiblížila, ale můžeme už jít? Ráda bych tam stihla dojít ještě dneska," ozvala se Karen.

„Jasně," odpověděla jsem rádoby mile. Ušklíbla se na mě. Asi po dvaceti minutách chůze jsme vyšly z lesa a já spatřila Perlorodkový záliv. Napravo od nás se tyčily vysoké hory, nalevo pokračoval les, ze kterého jsme právě vycházely. Moře bylo stejně krásné, jako u našeho majáku, ale na dně, jakoby se třpytily blyštivé kamínky – perlorodky. Zvláštní... Jak se můžou třpytit?

Prošly jsme se po pláži a uprostřed se zastavily.

„Tady si lehneme," odtušila Karen. Vytáhla jsem z batohu ručník, brýle a pytlíček na perly. Mezitím, co jsem pokládala ručník na vyhřátý písek, jsem pozorovala moře. Mělo úžasné barvy a spatřila jsem i hejno malých rybiček, které se proháněly mezi perlorodkami, čekajícími na to, až je někdo otevře.

Jelikož už jsem měla plavky na sobě, pouze jsem svlíkla oblečení, nasadila si brýle a rozběhla jsem se k moři.

„Tak pojďte, nebo tu budete jen tak ležet? To doufám že ne," ušklíbla jsem se. Karen se na mě podívala a taky si svlékla oblečení. Byla taky tak chytrá jako já a měla už plavky oblečené. Emma se na nás jen závistivě podívala. Vzala si plavky s sebou v batohu.

„Achjo, Em, tak se převlíkni támhle v tom křoví!" řekla jsem a ukázala na veliké křoví, stojící opodál. Emma se ohlédla, vstala a rozešla se směr křoví.

Já už jí ale nevnímala, běžela jsem do moře a brodila se mělčinou k hlubší vodě. Tam byly perlorodky. Ucítila jsem, jak se písek pod mýma nohama pozvolna mění na hladké oblázky. Celá jsem se ponořila. Chvíli jsem plavala pod vodou a pak jsem se vynořila. Slyšela jsem, jak Karen za mnou vyjekla. Citlivka. Mě ta voda přijde příjemná, pomyslela jsem si. Za chvíli se k nám připojila i Emma. Dováděly jsme ve vodě, až dokuď slunce nezačalo pomalu zapadat a moře nezačalo být rudé.

„Měly bychom už jít, jestli teda nechcete spát tady," ušklíbla jsem se. Emma vylezla z vody a zabalila se do ručníku. Napodobila jsem ji. Sbalila jsem se a oblékla si na mé mokré plavky oblečení. Nevadí, sice mi bude zima, ale za chvíli jsme doma. Rozhodla jsem se, že maják budu prozatím považovat za svůj domov.

Počkala jsem na Karen a společně jsme všechny tři vyšly směrem k majáku.

Pohled Emmy:

Dorazily jsme. Konečně. Myslela jsem, že umrznu. No, ještě že jsme tady.

„Mám hlad!" řekla jsem. Karen se zasmála.

„Já taky. Nedáme si něco?" odpověděla.

„Jasně, něco přichystám," opáčila Jane. Usmála jsem se na ni, jakože díky, a vydala se do koupelny. Otočila jsem kohoutkem, začala z něj téct teplá voda. Asi pět minut jsem tam stála a ohřívala si ruce. Pak se můj pohled stočil k batohu, který jsem předtím pohodila na zem. Jej, ten kámen se mohl rozbít! Přiskočila jsem k batohu, vytáhla kámen a pohlédla na něj, se snahou najít jedinou prasklinu nebo škrábanec. Je v pohodě, oddechla jsem si. Mohla bych ho taky umýt, blesklo mi hlavou. Položila jsem ho do umývadla a začala ho drhnout.

Čistila jsem ho, až dokud jsem z kuchyně neuslyšela Karenin hlas: „Pohni Em, nebo ti to všechno sním!"

Vzala jsem kámen do ruky a vběhla do kuchyně. Položila jsem kámen pomalu na stůl, sedla si a podívala se na něj. Měl úžasnou zelenou barvu a leskl se.

„Ty se od toho kamenu nehneš, že ne," zasmála se Jane a podala mi rohlík. Zakousla jsem se do něj a dál sledovala blyštící se předmět ležící na stole. Vtom se na jeho povrchu objevila nepatrná prasklina. Zatřásla jsem hlavou.

„Co?" vyjekla jsem, když se prasklina začala ještě rozšiřovat. Karen se nadechla, aby se zas na něco zeptala, ale pak její pohled spočinul na kameni a ona zůstala zírat s otevřenou pusou. Jane, která zase četla něco na mobilu a k tomu poslouchala něco ve sluchátkách, zůstala klidná. Já ale klidná nebyla ani v nejmenším. Hlava mě brněla a já seděla jako přikovaná, ani pohnout jsem se nemohla. Vtom kus skořápky? odletěl. No jo, vždyť ono je to vejce. Ale co se z něho pak vylíhne. Tato představa mě vyděsila.

Další kousek skořápky odpadl a odhalil líhnoucí se stvoření. Bylo to zelené a malé. Nic z toho nešlo poznat. Mládě pomalu vylezlo ze zbytků vejce. Teď jsem rozpoznala podlouhlé zelené tělíčko, zelený ocas, zakončený bílým ostnem, a malou hlavičku, na níž byla posazená tmavě zelená očička, která po mně zvědavě pokukovala. Tvoreček roztáhl křídla, taky zelená a taky zakončená malými bílými ostny.

„Je to... DRAK?"

Hmmmmmm... no takže nová kapitola je tu.

Co na to říkáte? Napište do komentů =D. Pokud se vám příběh zatím líbí, můžete dát vote :3. Moc to pomůže... mě =D. No zas píšu blbosti, takže se těším u dalšího pokračování =)))

Kkobari <3