Tajemství ostrova Raentos

14. kapitola

Pohled Emmy:

„Kde je Karen?" zeptala jsem se Jane, která už na mě čekala na pláži.

„Šla někam do lesa. Vzala si s sebou Ginnu. Říkala, že jde k jezírku a my ji pak máme dohnat," odpověděla. Proč ale šla lesem?

„Hm, nepůjdem radši po pláži? Lesem se mi jít nechce. Je tam moc velká tma. A Dairia tam nebude moct lítat," řekla jsem.

„Jej, ona bude lítat! Úplně jsem zapomněla. Tak předveď se Dairio," řekla Jane směrem k oběma dračicím, které se kolem sebe plížily dokolečka. Jakmile Dairia uslyšela své jméno, zvedla hlavičku a čekala, co jí řeknu. Možná, že Jane nerozuměla.

Dai, můžeš se proletět? Jane se na tebe chce podívat a já taky, řekla jsem jí. Dairia přikývla a přikrčila se. Roztáhla křídla. My s Jane jsme ji napjatě pozorovaly. Vtom Dai vyskočila a prudce zamávala křídly.

„Ona letí!" řekla jsem nadšeně. Jane se zasmála. Pomalu jsme se rozešly. V písku se mi ale s botama šlo špatně, a tak jsem si je sundala a dala je do batohu. Jane mě napodobila, a za chvíli jsme už obě poskakovaly v mělké vodě, Dairia lítala kolem nás a Thania se jí pokoušela chytit. Když jsme došly k zálivu s perlorodkami, musely jsme zabočit do lesa, protože k jezírku žádná jiná cesta nevedla. Opět jsme si nazuly boty a vešly jsme do lesa.

Nechceš už zkusit něco ulovit? Tady v lese by mohla být ta tvoje 'tajná' zvěř ne? Zeptala jsem se Dai.

No, myslím, že zatím bych mohla zkusit králíka. Nemám ani hlad a nic většího bych nesnědla. A lovit jen tak pro potěšení, to děláte jen vy, lidi, odpověděla. Jako vždy měla pravdu.

„Dai už bude lovit!" oznámila jsem Jane. Pokračovaly jsme lesem, dokud se Dairia nezastavila a nezavětřila.

Nehýbejte se. Nebo mi toho králíka vyplašíte, řekla mi. Oznámila jsem její požadavek Jane a obě jsme se opřely o strom a sledovaly Dairiu. Thania s námi. Dai se pomalu připlížila k malé díře v zemi, které bych si sama určitě nevšimla. Skrčila se u ní a čekala. Naštěstí ale ne dlouho, neboť za chvíli se opravdu objevil ušák. Dairii si nevšiml, jelikož svou zelenou barvou splývala s všudypřítomnou trávou. Králík se postavil na zadní a začenichal, ale než si stihl čehokoli všimnout, vrhla se na něj Dai. Zakousla se mu do krku, a vlekla ho přímo k nám. Chudák malý, pomyslela jsem si, ale rychle jsem tuto myšlenku zahnala. Emmo! O tomhle je lov! Co jsi čekala?

„Výborně," řekla Jane a pohladila Dairiu po hlavě. Usmála jsem se.

„Co kdybychom se tu na chvíli zastavily a počkaly, než Dai dojí. Karen počká," navrhla jsem. Jane na můj návrh okamžitě přistoupila. Napadlo mě, že bychom mohly vyšplhat na nějaký vyšší strom, a podívaly se, jak je to ještě daleko.

„... a můžem tam rovnou i něco vypít," řekla jsem Jane.

„Fajn, ale neumím moc šplhat," odvětila Jane, ale na strom jsme stejně nakonec bez větších obtíží vylezly. Dokonce i Dai se svým králíkem – svačinou vylezla za námi. S Thaniou se o něj podělily. Podívala jsem se směrem k jezírku. Nebylo už daleko.

Po asi dvaceti minutách jsme zase seslezly dolů a vydaly se za Karen. Už nás čekala u jezírka. Hrála si s Ginnou a vypadala spokojeně. Jakmile však spatřila nás, na tváři jí zavládl naštvaný výraz.

„Kde jste jako byly tak dlouho?" vyštěkla na nás.

„Promiň Karen, Dairia jen..."

„Jasně Dairia. Všechno se točí jen kolem těch vašich draků! Copak se rozhodla dělat teď?" řekla.

„Karen nevztekej se. Dairia lovila. My ji samy nedokážeme uživit. Tak buď ráda, že to umí!" zastala se mě Jane.

„Dobře, ale příště mi to řekněte předem. Já tu jak nějaký debil čekám skoro tři čtvrtě hodiny a vy furt nikde. Díky!" dodala naštvaně. Nehodlala jsem to už dál řešit.

„Fajn, příště na tebe budeme myslet," uzavřela jsem tuto debatu. „Tak kam půjdem?" zeptala jsem se.

„Co třeba tam za les? Podle mapy jsou tam hory a jeskyně," navrhla Jane. Karen přikývla.

„Dobře, jdem tam," rozhodla jsem. Sebraly jsme se a vyrazily. Karen chtěla vidět, jak Dairia létá, takže Dai lítala celou dobu kolem nás. Normálně jsme si povídaly, a než jsme se nadály, byly jsme v cíli. Kolem nás se do výše zvedaly vysoké hory. Ovšem ne tak vysoké, aby měly na špičkách sníh. Procházely jsme mezi nimi, dokud Karen neuviděla jeskyni.

„Musíme se podívat dovnitř! Nikdy jsem nebyla v neobjevené jeskyni. Jen v těch turistických, jak tam jsou vyznačené stezky a průvodci. Tohle je něco úplně jiného!" řekla Karen. Nic jsem nenamítala a Jane taky ne.

Vešly jsme dovnitř. Jeskyně byla úžasná. Všude kolem nás byly krápníky, strop byl tak pět metrů nad námi. Přímo naproti nám na konci jeskyně (vypadala, jako že dál už nepokračuje) ze země vyrostlo něco, dalece podobného stolku. A na něm leželo něco, co jsem vlastně trochu čekala.

„Vejce," vydechla Karen.

No, to by bylo pro dnešek vše. No jo, jsem líná a taky unavená. Ještě bych chtěla napsat něco: Miluju svojí inspirativní svíčku <3!

Kkobari