Tajemství ostrova Raentos

25. kapitola

Pohled Karen:

Ráno jsme se všechny tři spěšně převlíkly a umyly si zuby a už jsme spěchaly za Aeldirem. Ve včerejším shonu a rozrušení jsme se ho totiž zapomněly zeptat na jídlo. Hladově jsme pokukovaly po dracích, kteří právě odcházeli lovit do lesa. Kéž bychom mohly jíst jen maso a vodu, povzdychla jsem si.

V mé hlavě se okamžitě rozezněla Phoetisova odpověď: Můžete, jenomže vy lidi jste moc vybíraví. Kdybyste nebyli, nemusely byste tohle řešit, dodal s náznakem pobavení.

Konečně jsme dorazili na pláž, ze které se za ty dva týdny stalo naše místo setkání. Vždy když jsme tam vešli, Aeldir nějak vytušil naši přítomnost a přišel. Jinak tomu nebylo ani dnes.

„Co ráčíte, vážené slečny?" zeptal se a koketně na nás mrkl. Zasmály jsme se a Emma odpověděla: „Omlouvám se, že Vás (Pozn. Autorky: ano, přesně tak! Velké V :'D) rušíme, ale my poněkud nemáme jídlo." Aeldir zvážněl.

„Mělo mi to dojít už dřív. Musíme něco sehnat," řekl a zamířil, následován námi, k lesu. Po lese nás prováděl často, ale teď mě napadlo, že vlastně ani nevím, kde, nebo jak bydlí.

Šli jsme dlouho, já jsem snažila zapamatovat cestu, ale po chvíli jsem se ztratila. Podivovala jsem se, jak se tu vyzná.

Když už se mi zdálo, že budeme tak uprostřed lesa, ukázal na nějaký poblíž stojící strom. Nechápavě jsme se na něj podívaly. Povzdychl si a ladně vyskočil na strom. Slyšela jsem jen šustění větví.

„Lezu za ním," řekla Emma a vyšvihla se vzhůru. Bezmocně jsme se po sobě s Jane podívaly.

„Já bych tam nevylezla. Doufám, že si tam Emma poradí sama," poznamenala jsem a sedla si, opřená o kmen. Jane se svalila vedle mě a čekaly jsme. Slyšela jsem seshora hlasy, o něčem se dohadovaly. Já jsem jen přimhouřila oči a přemýšlela jsem nad naším úkolem.

Po chvíli Emma a Aeldir slezli. V rukou drželi balíčky různých velikosti. Bylo mi záhadou, jak se s plnýma rukama dokázali dostat ze stromu bez zlomenin.

„Takže, jídlo máte tady," řekl Aeldir a podal mi balíčky, které držel. Byly překvapivě lehké.

„Díky," usmála se na něho Jane. Ušklíbla jsem se. Ona nic nenesla.

„Najezte se a sejdeme se zase na pláži," dodal a odběhl někam do lesa.

„Vyzná se tu někdo? Já jsem se ztratila hned jak jsme vešly do lesa," poznamenala Jane. Zavrtěla jsem hlavou.

„Já jo, byla jsem tu už hodněkrát," ozvala se Emma. Nechápavě jsem se na ní podívala.

„No, byla jsem tu často třeba když jste spaly nebo tak..." vyhrkla rychle. Tak tohle jsem o Emmě netušila.

„Jó tak hodněkrát," zadívala se na ni Jane se šibalským úsměvem. Emma se začervenala a sklopila pohled k zemi. Pak se zvedla.

„Hele, neštvěte mě, nebo vás tu nechám!" řekla výhružně a založila si ruce na prsou.

„Dobře, dobře, už mlčím!" řekla jsem a zdvihla jsem ruce nad hlavu, jako bych se vzdávala. Emma se zasmála a zavelela: „Takže, tudy!"

Rozběhla se a my za ní. Kromě nějakých přestávek jsme celou cestu běžely. Konečně jsme zadýchané stanuly u majáku.

Vešly jsme dovnitř, usedly u stolu a rozbalily Aeldirovo jídlo. Emma vytáhla z balíčku výborný chléb a ten jsme si rozdělily na snídani – svačinu. Chleba byl výborný a s pramenitou vodou z pramene Iris bych ho dokázala jíst celý den.

„Měly bychom asi už jít. Aeldir čeká. Řekne nám, co musíme ještě udělat," přerušila jídlo Emma. Dala jsem jí za pravdu a schovala jsem balíčky s jídlem do ledničky.

Aeldira jsme jako vždy našly na pláži. Posadily jsme se k němu na písek a čekaly, než promluví. Zanedlouho se k nám přidali i naši draci.

„Takže," vyžádal si za chvíli naši pozornost. „Zaprvé, ukažte mi své schopnosti." Podívaly jsme se po sobě a beze slov jsme se domluvily. Emma začíná. Postavila se a zavřela oči. Potom je otevřela a zírala na zem. Bylo vidět, jak se pekelně soustředí. Písek všude kolem se zvednul do vzduchu a začal vířit kolem nás. Pomalu se sformoval do podoby draka, který kolem nás kroužil v nekonečné smyčce. Dairia se postavila vedle Emmy a vtom drak získal zelený odstín.

Užasle jsem na jejich výtvor hleděla. Po chvíli drak pomalu přistál a písek se rozsypal všude po pláži. Emma se otočila a tázavě na nás hleděla.

„Výborně. S tebou tedy můžeme počítat," řekl jí s úsměvem Aeldir. To si jako vybere, kdo půjde? zeptala jsem se Phoetise.

Přijde mi to nespravedlivé, ale asi ano. Nedivím se, že je tomu tak. Rada mu důvěřuje nejvíc, odpověděl.

„Tak, kdo jde další?" zeptal se nás.

„Já," vyhrkla Jane sebejistě. Nasupeně jsem na ni pohlédla. Jane mi vždycky vyfoukne to nejlepší! Jane se postavila na místo, kde předtím stála Emma a Thania jí stanula u boku.Už měla zřejmě předem vymyšlené, co udělá a tak se jen otočila na moře a chvíli na něj zírala. Já začala přemýšlet, co předvedu a zároveň jsem sledovala Jane.

Hladina moře se jemně zavlnila a mě bylo jasné, že větrem to nebylo. Však taky bylo naprosté bezvětří. Z hladiny se pomalu zvedaly jednotlivé kapičky vody a začaly se shlukovat ve vzduchu. Nejdříve jsem nevěděla, co tvoří, ale po chvíli jsem rozeznala ocasní ploutev a potom celého delfína. Byl ohromný a plul přímo nad námi. Delfín ještě zazářil jasným modrým světlem, než zmizel pod hladinou. Bylo mi jasné, že tohle byla Thaniina práce.

„Taky výborné. Určitě jdeš s námi," řekl Aeldir. „Teď ty Karen." Já? Do háje! Nestihla jsem si nic připravit.

Mě ale něco napadlo, řekl mi Phoetis a sdělil mi svůj nápad. Okamžitě jsem ho přijala, vstala jsem a postavila jsem se s Phoetisem po boku. Představila jsem si oheň. Jak plane kolem mě. Phoetis mi ze všech sil pomáhal a za chvíli se opravdu oheň objevil. Pustila jsem se do jeho tvarování. Po chvíli snažení jsem před sebou spatřila obrovského ptáka fénixe, který celý planul červenými plameny. Pozvedla jsem ruce a fénix zazářil ještě jasněji. Pak jsem ho nechala pomalu se spustit k zemi, a zhasnout úplně.

„Takže, jdeme všichni," rozhodl Aeldir. Ulehčeně jsem se usmála. Bála jsem se, že mě nevezme, ale musím uznat, že ten fénix se mi povedl.

„Hele a co ty?" zeptala se ho Jane s úšklebkem. Aeldir nám při tréninku často ukazoval své schopnosti, ale naplno jsem ho kouzlit ještě neviděla.

„Vážně to chceš? Dobře," řekl a usmál se. Začaly se nad náma seskupovat mraky a obloha ztemněla. Z mraků se náhle spustilo menší tornádo a postupovalo směrem k nám. Chtěla jsem utéct, ale Aeldirův vyrovnaný pohled mě přesvědčil, abych zůstala. Tornádo nás pohltilo a já začala ztrácet pevnou půdu pod nohama. Cítila jsem Phoetisovy poplašené myšlenky, ale i on zůstával přes odpor u Aeldira.

Už jsme viseli tak deset metrů nad zemí. Poznala jsem to, protože tornádo změnilo barvu z šedé, přes kterou nebylo původně nic vidět, na průhlednou bílou. Vítr nás unášel přes ostrov a položil nás až v horách. Jakmile se nad námi zase objevila modrá obloha, Aeldirovi se podlomila kolena a spadl na zem. Emma ho podepřela v sedu a on vypadal unaveně, ale spokojeně.

„Úžasné! Ale já preferuju spíš draky," řekla jsem mu.

„Bereme tě," dodala Jane se smíchem.

Konečně, další kapitola napsána. V té příští se těšte na mapku :).

Kkobari