Tajemství ostrova Raentos

28. kapitola

Pohled Emmy:

Zpátky na pláž jsme se vrátili až pozdě v noci. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nemohla ani Jane ani Karen. Kolem mě leželi jen čtyři draci. Dva vypadali normálně, a ti další dva... měli křídla zvednutá, jako kdyby se snažili převtělit ve stan.

„Co se jim stalo?" zeptala jsem se zmateně Aeldira. Chvíli těkal pohledem mezi mnou, Thaniou a Phoetisem, to byli zrovna ti stano-draci, a pak se začal smát. Nechápavě jsem se na něj podívala.

Aeldir se uklidnil a přišel k Thanie. Pohladil jí po křídle a něco jí pošeptal v jazyce, který jsem nikdy neslyšela. Modrá dračice rozvinula křídla a odhalila Jane, spící v jejím ochranném obětí. Aeldir se usmál a já se podivila, jak na tohle přišly? Phoetis určitě ukrýval zase Karen. Byl to chytrý nápad, i když trochu praštěný. Tohle určitě napadlo Jane.

„Asi půjdeme taky spát, ne?" navrhl Aeldir. Souhlasila jsem s ním, stejně se mi už přivíraly oči. Aeldir ještě řekl Thanie a Phoetisovi, aby zase zatáhli svá křídla, nechtěli jsme Karen a Jane budit. Připravila jsem si podobné lůžko, jako ony, jen jsem si pod hlavu naskládala mnohem víc polštářů, vždycky jsem takhle spávala.

„Tak dobrou noc," popřála jsem s úsměvem Aeldirovi, když jsem byla se svojí 'postelí' konečně spokojená.

„Dobrou," odpověděl a zmizel mi za zástěnou Airdanových křídel. Lehla jsem si na deku a srovnala si polštáře.

Můžeš, řekla jsem Dairii a ona mě také schovala pod svými křídly. Teď, i když jsem ležela na neznámém ostrově, přikrytá drakem a očekávající nevyhnutelný zápas s Dvojčaty, jsem si připadala v bezpečí. Dairia mě ochrání před veškerým zlem.

Ráno mě vzbudil jasný příval slunečního světla. Zpanikařila jsem a připravila si škrtící kouzlo, abych mohla možného nepřítele vyřídit. Zjistila jsem ale, že Dairia právě roztáhla křídla a teď mě pobaveně pozoruje.

Jsi rychlá, pochválila mě. Lehce jsem se usmála, ale pořád jsem byla značně vyděšená. Přesně takovýhle typ buzení nesnáším! Podívala jsem se na ostatní, ale jim vstávání takové překvapení nepřineslo. Leželi ve stínu svých draků, zato na mě slunce svítilo přímo, nic mu nestálo v cestě. Naštvaně jsem zamručela pár nadávek na adresu slunce a zvedla jsem se ze země. Všechny polštáře i deku jsem strčila do sedlového vaku a opřela jsem se o Dairiu. Pozorovala jsem, jak se ostatní vyhrabávají z dek a polštářů. Teda všichni až na Karen.

Ušklíbla jsem se. Připrav se Karen, teď ti oplatím to, jak jsi mě pořád budila do školy o dvě hodiny dřív. Potichu jsem se k ní přikradla a připravila si kouzlo. Tiše jsem se zasmála.

Karen sebou škubla, když jí přímo na obličeji přistála slaná voda, kterou jsem na ni poslala. Vyšvihla se do sedu a začala nahlas pištět. Jane i Aeldir se na ni podívali, ale já jsem seděla schovaná za Phoetisem a tiše a 'nenápadně' jsem se smála. Když kolem sebe Karen začala vysílat plameny, změnila jsem svůj názor, tohle nebyl dobrý nápad. Karen strašně vyšilovala a neuklidnila se ani po chvíli ticha, kdy ustal i můj smích. Její plameny se začaly rozšiřovat a málem sežehly Aeldira. Naštěstí stihl včas uskočit. Tak tohle teda ne!

Než jsem ale stihla něco udělat, zasáhla Jane svou obrovskou vlnou, která Karen polila a uhasila její plameny. Karen to strhlo na zem a chvíli jen tak ležela a rukama si bránila hlavu. Když žádný smrtící úder nepřicházel, opatrně zvedla hlavu, a když spatřila jen udivené pohledy Jane a Aeldira a mě vykukující zpoza Phoetise, překvapeně zatřásla hlavou.

„Emmo!" zařvala na mě Jane, která nejspíš viděla mě a mou spršku studené vody, která tohle všechno začala. Pomalu jsem vylezla zpoza Phoetise a provinile jsem na ni pohlédla. Dostalo se mi dlouhatánské přednášky o tom, že na takové blbosti nemáme čas a že jsem tu mohla všechny zabít a tak dále.

Když Karen zjistila, že za to všechno můžu já, zasypala mě salvou nadávek a Jane ji musela uklidňovat. Karen se pořád naštvaná ale už klidnější dala do balení a já si musela vyslechnout další přednášku, tentokrát od Aeldira. Já jsem ale myslela na jedno: Až ji příště budu chtít takhle probudit, budu se muset víc vzdálit...

Zvládli jsme se sbalit rychle a za čtvrt hodiny jsme už zase plachtili nad mořem směrem k ostrovu Rachana. Cesta netrvala tak dlouho, jako dlouhý let od jezírka Dasoris až na Gelons, ale i tak to bylo daleko. Střídali jsme výšky, chvíli jsme letěli nad mraky, a chvíli zas těsně nad mořskou hladinou, kde jsme museli kličkovat mezi vysokými vlnami, protože nám do zad foukal silný vítr.

S tímhle větrem tam budeme dvakrát rychleji, oznámila mi ulehčeně Dairia. Začínala být už z dlouhého letu unavená.

Rachana byla asi třikrát větší než Gelons, a tak nám dalo mnohem větší práci ji celou prohledat. K našemu zklamání jsme ale zase nic nenašli. Byli jsme rozdělení zase do stejných skupin jako předtím a když jsme s Aeldirem hledání ukončili, usadili jsme se na útes, který vybíhal do rozbouřeného moře.

„Tam," Aeldir ukázal prstem někam do moře, „leží Tabitha. Je tak blízko, ale zároveň daleko... Odsud bychom tam byli za necelý den, ale musíme prohledat ještě ostatní ostrovy. Takže na Tabithu se dostaneme až za dlouho." Z jeho hlasu jsem vytušila, že na návštěvu Tabithy se nesmírně těší. To se křížilo s mými vlastními pocity, já jsem se Tabithy obávala. Tam totiž skončí naše cesta a co bude, jestli Dvojčata nenajdeme ani tam? Skončí náš pokus o zachránění... světa? Takhle jsem nad naším úkolem ještě nepřemýšlela.

„Co když je nenajdeme? Co potom?" zeptala jsem se ho.

„Budeme hledat dál. Nedám si pokoj, dokud je nenajdu a nezabiju!" vykřikl. Vylekala jsem se. Nikdy jsem neviděla, že by se neuměl ovládnout.

„Proč?" položila jsem jednoduchou otázku, na kterou nemohla být jednoduchá odpověď. Aeldir se zamračil a chytil mě za ruku.

„Nemám chuť ti to teď říkat. Možná někdy jindy. Ale prosím, nechtěj to po mně. Povím ti to sám," odpověděl. Dál už jsem na něj nenaléhala, i když jsem toužila vědět, co ho pořád pohání vpřed. U mě to bylo odhodlání pomoct všem drakům, jestli nějací jiní existují, a jestli ne, tak alespoň těm našim. A taky nám.

„Už půjdeme," řekl Aeldir a pomohl mi vstát. Spolu jsme došli do našeho 'tábořiště'. Karen a Jane seděly u ohně, draci nejspíš spali. Potichu jsem usedla na studenou zem a ohřála jsem si ruce nad ohněm.

„Našly jste něco?" zeptal se Aeldir. Obě zavrtěly hlavou. Dva ostrovy už jsme prohledali. Zbývá pět. Opékala jsem si nad ohněm špekáčky a mlčky jsem na ně zírala. Stejně nemám hlad. Ze slušnosti jsem je ale snědla a odebrala jsem se k Dairii. Pod jejími křídly jsem se vždycky cítila tak bezpečně...

Další kapitolka je na světě. Tak co, líbí se vám zatím příběh? Pište do komentářů, hvězdičkujte pokud se vám to líbí a rozhodně čtěte dál! :)

P.S. MicheleaRoxy kapitolu věnuji tobě :) Doufám, že budeš číst můj příběh i nadále :)