Tajemství ostrova Raentos

40. kapitola

Pohled Jane:

„Eloen?!"

Nechápavě jsem na elfa pohlédla, ale on stále zíral na drobnou hnědovlásku. Položil jí ruku na rameno a ochromeně poklekl na jedno koleno.

„Aeldire?" šeptla tiše dívka. Aeldir s úsměvem přikývl. Dívka, totiž Eloen, chvíli zmateně zírala elfovi do očí a pak ho se smíchem objala. S Karen jsme se po sobě nechápavě podívaly, ale Emma upřeně sledovala Eloen, jako by se z ní snažila něco vyčíst.

„Jak ses odtamtud dostala?" šeptl jí do ucha.

„Ztratil ses mi v tom kouři. Hledala jsem tě, ale zabloudila jsem do lesa k Tirsiům (Pozn. Autorky: nějaký výplod mojí bujné fantazie). Nesnažili se mě ale zabít, jak nám vždycky vyprávěli. Byli na mě zvědaví a vůbec mi neublížili. Jeden mě odtamtud zachránil. Pak jsem se nějak dostala tady k jezeru a žila jsem tu doteď," odpověděla dívenka. Aeldir se od ní odtáhl a zadíval se na nás.

„Ty ji znáš?" zeptala se ho po chvilce Karen. Aeldir se postavil a položil dívce ruku kolem ramen.

„Ano," odpověděl s přiblblým úsměvem.

„A kdo to je?" řekla jsem podrážděně.

„Moje sestra," usmál se Aeldir a pobaveně sledoval naše reakce. Karen vypadala celkem znuděně, jako by ji všechno tohle vůbec nezajímalo, i když jsem věděla, že kdyby měla příležitost, vychrlí na něj spoustu otázek. Emma se vítězoslavně usmívala, zřejmě to tušila už předtím. A já jsem se poněkud zarazila, Aeldir nám nikdy nevyprávěl, že by někdy měl nějakou rodinu. Nijak moc jsem to ale neřešila.

„Takže... ty jsi taky elfka?" vypadlo po chvilce mlčení z Karen. Ano, jedna z mnoha jejích nadcházejících otázek. Dívka, totiž elfka, totiž Eloen se nesměle usmála a odhrnula si z ucha pramen tmavých vlasů. Opravdu, její ucho bylo zašpičatělé, stejně jako to Aeldirovo. (Pozn. Autorky: „Měl jsem takový hlad, až jsem si okousal uši do špičata!" – Pár Pařmenů) Potom si nás změřila podezřívavým pohledem.

„A vy nejste elfové?" řekla a zadívala se na Kareniny odhalené uši (Pozn. Autorky: Ano, tahle kapitola se celá točí kolem uší :D). „Vážně! Aeldire, to jsou nalis!" vykřikla, ukázala na nás prstem a tahala elfa za rukáv. Koukla jsem na Aeldira pohledem cože?

„Myslí lidé," usmál se.

„Ano, to jsme," ubezpečila ji Emma, která se při pohledu na malou elfku přímo rozplývala. Vždycky milovala děti.

„A tamto," ukázala na Dairiu kroužící nad námi, „je drak?" Nevěřícně zamrkala očkama. Aeldir si k ní klekl.

„Je. Chceš se se mnou proletět?"

„Ano, ano, ano!" jásala Eloen radostně. Usmála jsem se. Aeldir zahvízdal, nejspíš jen tak pro efekt, a Airdan hned přistál vedle něj. Malá elfka si radostně poskočila a Aeldir jí pomohl do sedla.

Můžeš sletět dolů, oznámila jsem Thanii. Slétla za mnou dolů a já a ni rychle naskočila. Snažila jsem se na Eloen nějak zapůsobit, ale ta měla oči jen pro Airdana, Aeldira a občas zašilhala pohledem i k Emmě.

„Zase jsme tu nežádoucí," poznamenala Karen směrem ke mně a já se zasmála.

„Neboj to se spraví," poplácala jsem ji s předstíraným smutkem po rameni. Aeldir pevně přivázal Eloen k sedlu a společně vzlétli. Emma letěla hned za ním, ale my s Thaniou jsme si dávaly na čas. Tak letíme?

Letíme.

Po asi hodině létání jsme se sešli na největším z pěti ostrovů.

„Máš krásné vlasy," pochválila mě elfka. Podivila jsem se, že mluví o mě a ne o Em. Vážně, dívá se na mě!

„Děkuju," usmála jsem se na ni.

„Můžu ti je splést?" nasadila prosebný pohled, kterému by snad nikdo, s vyjímkou Karen, neodolal.

„Jasně že můžeš," řekla jsem a otočila se k ní zády. Eloen potěšeně zatleskala a pustila se do pletení. Hbitými prsty oddělovala a zase spojovala prameny a tvořila mi kolem hlavy z vlasů čelenku. Brzy byla čelenka hotova a Eloen spletla přebývající do copku a pak odběhla k blízkému kvetoucímu keři a natrhala spoustu bílých kvítků. Přiběhla zpátky ke mně a pečlivě mi dala květy do vlasů. Párkrát mi cop poupravila a pak ustoupila o pár kroků dál.

„Sluší ti to," řekla uznale. Pousmála jsem se a opatrně si rukama osahala vlasy, abych alespoň po hmatu poznala, jak to vlastně vypadám. Najednou jsem si vzpomněla, že jsem si vlastně s sebou brala i mobil, věc, o které jsem si ještě před dvěma týdny myslela, že bez ní nedokážu žít. Teď mi přišlo směšné, jak jsem se tehdy mýlila.

Po dvou pokusech se mi podařilo odemknout obrazovku, i když místo odemykání jsem spíš s úsměvem sledovala svoji tapetu – to jest jeden náš spolužák, Josh. Rychle jsem otevřela foťák a přepnula na přední kameru. Oslnilo mě slunce, které se od obrazovky odráželo a tak jsem se otočila a vyfotila se. Poprosila jsem Karen, aby mě vyfotila i zezadu, abych viděla, jak cop-čelenka vypadá.

Vyfotila jsem si ještě jezero a všechny okolo sedící lidi i elfy a mobil zase schovala do vaku Thanii, která ležela vedle mě. Ještě před dvěma týdny bych ho nedala vůbec z ruky, ale teď jsem ho hodlala používat pouze pro zachycení těch úžasných okamžiků, které jsem tu zažívala.

Vzpomněla jsem si na Thaniin obrázek, když jsem si včera hrála s bublinkami pod vodou. Zapátrala jsem v sedlové brašně a vytáhla jsem pomačkaný papírek, který jsem následně ukázala Eloen. Opravdu, opravdu jsem chtěla na ni zapůsobit.

„Tos udělala ty?" zeptala se mě užasle.

„Ano," odpověděla jsem jí s úsměvem. „Můžu ti to někdy ukázat jestli chceš." Horečně přikyvovala a já se jí musela zasmát.

„Jane, nesměj se. Karen, netvař se tak otráveně a všichni mě poslouchejte," vyžádal si naši pozornost Aeldir. Všichni jsme se na něj otočili(y). „Už se tady nemůžeme dále zdržovat. Dvojčata stále nabývají na síle a my jim jen dopřáváme víc času. Budeme muset letět."

„D-dvojčata?" vykřikla zděšeně Eloen a schovala se za Emmu, jakoby na ni měl odněkud vyskočit Dramoth. Emma ji k sobě přitáhla a pevně ji objala.

„Neboj," šeptala jí tiše.

„Eloen, nemusíš se bát, stejně s námi nepůjdeš," usmál se Aeldir. Elfka sebou škubla a vyskočila na nohy.

„No to tedy půjdu! Teď jsem tě po tak dlouhé době našla a nikam tě už nepustím!" Přiskočila k němu a svižně mu vyskočila na záda. Držela se jako klíště.

„Okamžitě slez!"

„Ani náhodou!"

„Slez, nebo si mě nepřej!"

„A ne, a ne, a ne!" vykřikla Eloen. Chovala se přesně, jak to vždy dělal můj malý bráška, když jsem se nechtěla podělit o čokoládu.

„Tohle snad nikdy neskončí," zavrčela Karen, lehla si do trávy a s nezájmem zavřela oči.

Po dlooouhatánské pauze jsem se konečně donutila sednout si k počítači a napsat tuhle krátkou (1065 slov) kapitolu.

Musím se omluvit, když teď začalo to jaro, jsem prostě radši venku, než abych seděla zavřená doma. Doufám, že to chápete :).

Kkobari

P.S.: Přidávám fotku sebe (spíš svých vlasů) podle kterých se (jak jste jistě uhodli) inspiroval Janein cop :)