Tajemství ostrova Raentos

19. kapitola

Pohled Karen:

Ráno mě vzbudila Emma, která poskakovala po pláži a pokřikovala něco o létání. Jane vedle mě už byla vzhůru, ale ležela schoulená do deky a zacpávala si uši.

„Em, uklidni se!" řekla jsem jí. Emma ze mě a z Jane strhla deku a vyjekla: „Dělejte, sedla už jsou určitě u majáku! Nechtěla jsem jí odporovat, a tak jsem se rychle sbalila a vytáhla z lůžka (písku) i Jane. Spěšně jsme se rozběhly za Emmou, která už pádila k majáku. Málem jsem jí nestačila. Ještě, že všichni draci už umí lítat. A že je Ginna tak rychlá.

„Ty sedla už jsou tady!" vykřikla Emma nadšeně. Vzala jsem jedno sedlo do rukou a podívala se na něj. Ani se moc nepodobalo koňskému sedlu. Já sama jsem na koni seděla jen párkrát, když mě tam dostala Jane. Ona na koně chodila asi čtyřikrát do týdne. Takže bylo těžké za ni sehnat záskok na dva týdny.

Ale zpátky k tomu sedlu. To které jsem držela já, bylo jasně určené pro Thaniu. Bylo sice bílé, ale mělo lehký nádech modré. Bylo uzpůsobené k tomu, aby jezdec useděl i ostřejší zatáčky. Mělo vysokou zadní rozsochu (Pozn. Autorky: doufám, že víte, co to je :D) a na přední straně mělo kožené poutko na přidržení.

Nevím, z jakého bylo materiálu, nikdy jsem nic takového neviděla. Dole z něj viselo několik řemenů; třmeny a ty, kterými bude sedlo na drakovi držet. Byly dost dlouhé na to, aby se daly zvětšit, jak bude drak růst. Celkově vypadalo pohodlně. Podala jsem ho Jane výměnou za to moje.

Bylo červenočerné a nepatrně jiné. Draci potřebují zřejmě jiná sedla než dračice. Ještě jsem se podívala na Emmino sedlo. Bylo zjevné, že s tímhle si Aeldir vyhrál nejvíc. Upřímně, taky se mi nejvíc líbilo. Bylo celé zelené a někde bylo vykládané i malými blyštivými kamínky.

Překvapovalo mě, jak je sedlo lehké. Srovnala jsem ho s Phoetisem. Budeš muset ještě vyrůst. Ale to bude už brzo, slíbila jsem Phoetisovi.

„A teď máme jít za Aeldirem?" zeptala jsem se Emmy.

„Jo. Bude nás čekat někde v horách," odpověděla a zadívala se někam do lesa. Emma pomalu položila sedlo na Dairiu. Perfektně na ni padlo. Emma k ní přistoupila a začala sedlo dotahovat.

Znovu jsem se podivila, jak rychle Dairia roste. Už byla asi čtyři metry dlouhá a metr a půl vysoká. Phoetis byl proti ní úplně nepatrný.

Emma dotáhla sedlo a vylezla Dairii na záda.

„Ještě radši nelítej, počkej, až co ti řekne Aeldir. Třeba uděláš něco špatně," poznamenala Jane. Emma si povzdychla ale přikývla.

„Tak asi půjdem ne? Ať na nás nemusí dlouho čekat," řekla jsem. Emma i Jane souhlasily. Do hor jsme se rozhodly jít lesem. Sedla jsme nechaly v majáku. Chvíli na Dairii jela Emma, ale pak Dai svezla i nás. Bylo to super, i když jsme neletěly.

Když se kolem nás začaly objevovat postupně malé, a pak i větší hory, Emma zase nasedla na Dairiu a nedočkavě se kolem sebe rozhlížela. Vtom se něco bílého mihlo mezi stromy. Co to je?

Pohled Emmy:

Nemohla jsem tomu uvěřit. Přede mnou stálo to, o čem jsem poslední dobou snila. A nebyl to jen Aeldir. Překvapilo mě ale něco jiného.

„Ty máš draka?" vyhrkla jsem. S úsměvem přikývl.

„Ano, přišlo mi zbytečné ti to říkat. Myslel jsem, že na to přijdeš sama," odpověděl. Mírně jsem se začervenala. Ještě jednou jsem se na něj podívala. Aeldir seděl na obrovském bílém drakovi. Ale tím myslím opravdu obrovském. Byl asi sedm metrů vysoký. Měl čistě bílou barvu, kterou narušovaly jen obrovské, šedé oči, ve kterých jsem spatřila jiskřičky pobavení.

„Emmo nestůj tu tak a běž lítat! Proto jsi tu přece přišla," zasmála se Jane. Přistoupila jsem k Aeldirovi.

„Takže chceš si to nejdřív vyzkoušet na Aridanovi, nebo na Dairii?" zeptal se mě. To pro mě byla lehká volba.

„Na Dai," odpověděla jsem rychle. Už předtím jsme si to slíbily, takže ji teď nemůžu zradit. Chtěla být první, chtěla abychom se proletěly spolu. Protože věděla, že to si budu pamatovat napořád.

Aeldir se usmál. Pokynul mi a já se posadila na Dai. Trochu upravil moji pozici v sedle a utáhl řemeny. Pak se posadil na Aridana a vzlétl. Ukázal mi, co musím a nesmím při prvním letu dělat. Dairia si pečlivě zapamatovala celou trasu.

„Připravená?" zeptal se mě nakonec. Nervózně jsem se ohlédla na Karen a Jane. Jejich zvednuté palce mě ale ubezpečily. Tohle zvládnu.

„Ano," odpověděla jsem a rázně přikývla. Vypadalo to ale, že Aridan ještě něco řeší s Dai. Napojila jsem se na její mysl a ucítila její pochybnosti. Bála se, že mne neunese, nebo že mě třeba shodí.

Neboj Dai, tohle zvládneme, řekla jsem jí povzbudivě. Má slova ji zřejmě přesvědčila. Pomalu se přikrčila, jako tehdy na pláži, kdy poprvé vzlétla. V sedle jsem se předklonila a očekávala vzlétnutí.

Vtom Dai vyskočila. Na tu chvíli jsem úlekem přestala vnímat. Oči jsem otevřela, až když jsme plachtily ve vzduchu. Dairia na mě brala ohled a letěla pomalu a opatrně. Létala nahoru a dolů, ale ne tak rychle, abych třeba vypadla ze sedla, a ani tak pomalu, abych z toho nic neměla. Někdy se vyplatí být propojená myslí, řekla jsem jí. Neodpověděla, ale cítila jsem, že se mnou souhlasí.

Připadala jsem si jako na horské dráze, ale tady jsem neměla žádné koleje, ani určenou cestu. Jen tu, kterou vymyslel Aeldir a ta byla i tak hodně volná. Většinu trasy nechal na Dai. Obě jsme byly šťastné, a protože se naše pocity přenášely na tu druhou, bylo naše štěstí několikanásobné. Byla jsem ráda, že mám někoho jako je Dai.

Bohužel jsme už vyčerpaly Aeldirovu trasu i čas, a musely jsme přistát. I tady se Dai snažila usednout na zem co nejjemněji a vcelku si jí to i podařilo.

„Na tvůj první let je to dost dobré. Jen se příště drž pevněji a víc se přikrč. Když jsi narovnaná, brzdíš ji," poznamenal Aeldir. Usmála jsem se a seskočila z Dai.

„Myslela jsem, že se to bude alespoň vzdáleně podobat jízdě na koni. To jsem se ale mýlila. Ježdění na drakovi je úplně něco jiného. A to ještě nemluvím o létání," vyprávěla jsem vzrušeně Karen i Jane. Napojila jsem se na Dai.

Až teď jsem konečně úplně šťastná!

Mě se tak moc nechce psát. A ještě do toho mi to někdo furt zakazuje! Díky mami!

Kkobari