Tajemství ostrova Raentos

16. kapitola

(Na obrázku Phoetis)

Pohled Karen:

Když jsem se vzbudila, bylo už pozdní odpoledne. Emma a Jane ještě spaly, ale Ginna a dračice už stihly ulovit spoustu králíků, nějaké hraboše, myši a i pár ptáků. Teda, vy jste se asi hodně nudily...

Vtom mou pozornost upoutalo vejce. Dráček se začal líhnout. Rychle jsem vzbudila Emmu i Jane a pozorovala, jak se moje dráče líhne. Emma už mi vysvětlovala, jak se s ním spojit, takže jsme na vejce hleděly mlčky. Dráček vylezl ze zbytků skořápky ven. Bože, ten je krásný!

Dairia a Thania si byly vzhledově podobné, (když nepočítám barvu) ale můj drak měl mnohem tvrdší rysy a byl o něco mohutnější. Okamžitě jsem poznala, že se jedná o draka, nikoli dračici.

Pokusila jsem se na něj napojit. Podařilo se mi to až napodruhé. Byl to opravdu zvláštní pocit. Uslyšela jsem hluboký hlas mého draka, jak říká své jméno. Phoetis.

Emmě i Jane se jeho jméno líbilo.

„Je úžasný," vydechla Emma, ale když na sobě ucítila Dairiin pohled, dodala se smíchem: „Ale ty jsi samozřejmě hezčí, Dai." Zasmála jsem se.

Pak, když se mi na ruku vypalovalo znamení, jsem jen čekala, nijak zvlášť mě to nebolelo, ale to bylo asi tím, že jsem byla ještě rozespalá. Brzy pálení přestalo a já jsem na svém zápěstí spatřila červený plamínek. Krása!

„Tak asi už půjdem ne? Už se pomalu stmívá," poznamenala jsem. Rychle jsme sbalili všechny věci a vyrazily. Když jsme dorazily k majáku, byla už tma. Na nebi jsem spatřila zářivé hvězdy, které ve městě jen tak neuvidíš.

Po spěšné večeři a ošetření mých spálenin jsme si zalezly každá do svého pokoje. Seznamování dračic s Phoetisem jsme se rozhodly nechat na potom. Byla jsem hodně unavená, i když jsem prospala celé odpoledne. Rychle jsem se umyla a Phoetis se uvelebil na jednom polštáři. Okamžitě jsem se propadla do říše snů.

Pohled Emmy:

Konečně! Vypadá to, že usnuly. Potichu jsem se převlékla do teplejšího oblečení a vyplížila se z majáku ven.

Emmo? Proč to děláš? Zeptala se mě Dairia.

Hele, to je snad moje věc ne? Odbyla jsem ji. Proč s ní takhle mluvím? Stejně jsme propojené myslí.

Přesně tak. Takže mi řekni... jdeš za Aeldirem? Chvíli jsem se divila, jak to ví, ale pak mi došlo, že mi vlastně čte myšlenky.

Dobře. Prostě mi řekl, že jestli ho chci vidět, musím jít za ním do zálivu. Tak tam jdu. Odvětila jsem. Chvíli jsme pokračovaly mlčky.

Víš, co by mě zajímalo? Budu moct telepaticky mluvit i s Karen a Jane? Dai chvíli přemýšlela.

Na to se zeptej Aeldira. On bude náš učitel. Řekla bych ale, že se to naučíš. Odpověděla. Ptala jsem se jí na různé věci. Některé věděla, na ty ostatní se ale budu muset zeptat Aeldira. Brzy jsme stanuly na pláži.

Spatřila jsem ho. Seděl v písku a kreslil šípem něco do vody. Měl na sobě zase svůj plášť. Jak jsem ho uviděla, začala mi být zima. Já blbá si vzala jen legíny, tílko a mikinu. Nedošlo mi, že tu bude až taková zima.

„Ehmm, ahoj," řekla jsem tiše. Škubl sebou a otočil se na mě. Na tváři se mu rozhostil úsměv.

„Já věděl, že přijdeš," řekl. Přistoupil ke mně, ale podíval se na mou dračici, která zrovna přistávala kousek od nás.

„Už jsi velká," usmál se na ni. „Proč jsi s sebou nevzala i Karen a Jane?" otočil se na mě.

„Nechtělo se mi je budit..." zalhala jsem. Samozřejmě, že bych jim to mohla říct ještě předtím. Ale nechtělo se mi je brát s sebou.

„Nepůjdeme se sednout?" zeptal se. Přistoupila jsem na jeho návrh, i když mi přišlo, že zmrznu. Posadili jsme se na písek. Byl ještě trochu vyhřátý od slunce. Chvíli jsme zírali na moře.

„Tak, za jak dlouho bude se mnou Dairia moct lítat?" zeptala jsem se, abych rozproudila řeč.

„Podle mě možná i zítra. Budeš ale potřebovat sedlo, aby ses na ní udržela. A z draka ti spadnout nedoporučuju," poznamenal.

„Už zítra? Ale kde vezmu sedlo?"

„Vyrobím ti ho. Ale zabere mi to celkem dost času. Takže zítra si ještě asi nezalítáš. Ale donesu ti ho zítra v noci. Stejně bychom to radši neměli zkoušet, dokud Dairia ještě nezesílí," odpověděl.

„Škoda," povzdychla jsem si.

„Celá se třeseš!" řekl a podal mi svůj plášť. Přijala jsem ho.

„Díky. Řekni mi taky něco o sobě." Aeldir začal vyprávět, jak se elfové dostali na ostrov. Stále prý žijí v lesích a pod zemí, ale já nemám šanci je vidět. Možná někdy později. Já mu na oplátku řekla zase něco o sobě. Podle mě to nebylo nic důležitého, ale on vypadal, jako ze ho to hodně zajímá.

A tak jsme seděli na pláži, povídali si, a já nakonec s hlavou položenou na jeho rameni usnula.

Hehe, právě mi došlo, že v těch kapitolách se furt něco opakuje. Kdo na to přijde dostane zlatého bludišťáka!

Kkobari