Tajemství ostrova Raentos

20. kapitola

( Na obrázku Airdan)

Pohled Emmy:

V horách jsme zůstaly ještě dlouho. Karen i Jane ale po mém nadšeném výkladu odmítly let na Dairii. Nejdřív jsem si myslela, že se jí třeba bojí, ale pak mi došlo, že si také asi se svými draky slíbily něco jako já s Dai. To o tom prvním letu. Chápala jsem je.

„Takže, chceš se ještě proletět?" zeptal se mě Aeldir, když už pomalu nadešel čas vrátit se do majáku. Mě ale napadlo něco lepšího.

„Holky, nevadilo by vám, kdybyste šly do majáku samy? Já se ještě proletím a pak vás doženu. Doufám," navrhla jsem. Obě souhlasily a i s Ginnou a draky odešly.

„Tak, kam poletíme?" zeptala jsem se Aeldira, když byly z dohledu.

„Leť za mnou," usmál se a naskočil na Airdana. Napodobila jsem ho a společně jsme vzlétli. Oblétali jsme hory a nakonec jsme stanuli na špičce jedné z nich. Byla tam měkká tráva, do které jsme se posadili.

„Rád tady chodím. Jde se sem dostat jen vzduchem. To se mi tu líbí. Každou noc tu pozoruju hvězdy," řekl.

„Líbí se mi to tu. Je úžasné mít draka. Ta volnost!" povzdychla jsem si. Usmál se a začal vyprávět o hvězdách a o legendách spojených s nimi. Většina z nich se týkala elfích nebo dračích hrdinů.

Zrovna vyprávěl o Dorinovi, černém drakovi, který jednou zachránil elfy uvězněné na jednom opuštěném ostrově, když zvážněl.

„Emmo, zapomněl jsem na jednu velmi důležitou věc. Pamatuješ, jak jsme se poprvé viděli? Slíbil jsem ti, že ti prozradím víc až bude Dairia schopná s tebou létat. Ten čas nastal právě teď," odmlčel se.

„Nemyslím si, že by to bylo něco dobrého, podle toho jak se tváříš," poznamenala jsem ustaraně. Obrátil se na mě.

„Kdysi Nortar, pán zla (Pozn. Autorky: to zní jak z Harryho Pottera... S Voldym to ale nemá nic společného ;)), stvořil své posluhovače, Dvojčata (Pozn. Autorky: tohle zas nemá nic společného s Eragonem =D) a jejich černého (Pozn. Autorky: #noracist) draka Dramotha, aby mu pomohli ovládnout svět. Když ale Nortar vstoupil na tento ostrov, byl zabit Liandrem, mým předkem.

Dvojčata ani Dramoth mu nemohli už nijak pomoci a po jeho smrti ztratili veškerou moc. Stáhli se na jeden ostrov, jehož poloha je nám zatím neznámá. Bylo ale předpovězeno, že když se na Raentosu objeví tři nové dračí jezdkyně, opět najdou svou ztracenou sílu a dokončí Nortarovo dílo," povídal. Pomalu mi začalo docházet, jaký dopad to má na nás.

„Pokud je nezastavíme," řekl mi na rovinu. Začalo se mi nějak špatně dýchat. My že máme zastavit Dvojčata? My?

„Existují i jiní dračí jezdci?" vyhrkla jsem.

„Nejspíš ne. Jsme jen čtyři. Ostatní byli buď zabiti ve válce s Nortarem, nebo zemřeli přirozeně," odpověděl posmutněle.

„Nechápu to... proč my?" zeptala jsem se ho.

„Jsi rozrušená. A unavená. Promluvíme si zase zítra. Teď už bys měla jít za Karen a Jane. Budou se o tebe strachovat," řekl.

„Nechci! Chci to vysvětlit!" zařvala jsem na něho.

„Běž. Nech si to projít hlavou. Uvidíme se zítra," řekl ještě a nasedl na Airdana a odletěl. Byla jsem naprosto zmatená. Potácela jsem se směrem k Dairii. Podepřela mě svou hlavou a pomohla mi posadit se. Opřela jsem se o její břicho. Chvíli jsem jen tak seděla a zírala do tmy.

Proč já? zeptala jsem se Dai.

Pojď do majáku. Potřebuješ se vyspat, odpověděla stejně vyhýbavě jako Aeldir. Pořádně jsem se na ni naštvala.

Dai, musí být přece nějaký důvod, proč se mi někdo takhle mstí? Co jsem udělala?

Nic. Tohle je tvůj osud. Promysli si to sama. Pojď už poletíme.

Nasedla jsem jí na záda. Při letu jsem se cítila úplně jinak než na zemi. Měla jsem pocit, jako bych mohla od všeho jednoduše odletět. Všechny starosti prostě zmizely. Byla jsem volná.

Jakmile ale Dairia dosedla na zem, všechny starosti na mě zase spadly s ještě větší naléhavostí. Sklíčeně jsem vešla do dveří, Dai zůstala venku. Nejradši bych teď zalezla do postele a na vše se vybodla. Ale musela jsem to ještě oznámit Karen a Jane. Jak jsem čekala, seděly na sedačce před televizí.

„Kde jsi byla tak dlouho?" zeptala se mě Jane jakmile mě spatřila. Jen jsem zničeně spadla na gauč a nic jsem neříkala.

„Co se stalo?" zeptala se Karen opatrně. Povzdychla jsem si a vše jim řekla. Výraz v jejich očích se postupně měnil ze starostlivého přes zaujatý ve zděšený. Když jsem domluvila, všechny jsme jen zdrceně seděly a zíraly na nějaký teleshopping, co zrovna jel v telce, ve snaze zapomenout.

„A co budem dělat?" zeptala se mě zmateně Jane.

„Asi bychom se měly vyspat. A pořádně si to promyslet. Žádná cesta zpátky ale není," odpověděla jsem.

„Jdu spát," řekla Karen a bez dalších slov odešla.

„Jo a Jane potřebuju ještě jednu věc. Dai se už nevleze do dveří. Myslíš, že by šlo vyprázdnit garáž a udělat jí tam místo? Nemůže spát venku," řekla jsem. Dohodly jsme se, že se vykašlem na nějaké zákony a zaparkovaly jsme čtyřkolku a skůtr (ten byl přidělaný k nějakému vozíčku, takže jsme ho jen vytáhly) venku před garáží.

Dai měla uvnitř dost prostoru. Nechala jsem garáž otevřenou, aby se mohla kdykoliv dostat ven. Nabídla jsem jí deku, ale odmítla. No jo, ráda ukazuje, jak je nezávislá. Podle toho, co ale říkal Aeldir jsme na sobě navzájem závislé hodně. Stejně jako on a Airdan, Jane a Thania a Karen s Phoetisem.

„Dobrou noc," popřála jsem ještě Jane, než jsem se zavřela v pokoji. Vykašlala jsem se na sprchu a skončila jsem rovnou v posteli. Asi hodinu jsem se převalovala ze strany na stranu, ve snaze usnout. Nešlo to. Pokusila jsem se napojit na Dairiu. K mému překvapení se mi to podařilo.

Dai, řekni že se mi to zdálo. Tohle nemůže být reálné.

Můžu tě ubezpečit, že vše co se tady zatím stalo není iluze. Toho se drž.

Ale já tomu prostě nemůžu uvěřit.

Prostě přijmi pravdu takovou, jaká je.

A jaká je pravda?

Že musíme porazit dvojčata!

Lidi, právě jsme přesáhli 100 votes!!! Opravdu strašně moc vás miluju, jste boží! :*

Jsem na horách, ale i tak jsem se zase dostala k tomu napsat kapitolu a po asi hodině snažení se mi podařilo přidat ji na wattpad. Ta wifi tady není nic moc. Ale psát se mi nechce :/.

Vote nebo Comm potěší :333.

Kkobari