Tajemství ostrova Raentos

33. kapitola

Pohled Emmy:

Zachvěla jsem se. Něco se stalo. A nic dobrého to nebylo. Zatočila se mi hlava. Málem jsem upadla, ale Aeldir mě naštěstí chytil.

„Není ti dobře?" zeptal se mě starostlivě. Přikývla jsem. Pomohl mi se posadit a já se opřela o kmen nejbližšího stromu.

„Mám špatnou předtuchu," špitla jsem. Aeldir svraštil čelo.

„To se mi nelíbí..." odmlčel se. Chvíli zíral do prázdna a pak na mě křikl: „Vstávej Emmo! Karen a Jane se něco stalo!" Chytil mě za ruku a vytáhl mě na nohy. Chvíli jsme běželi, ale brzy jsem klesla únavou.

„Jsem strašně slabá," povzdychla jsem si. Aeldir se zamračil a bylo vidět, že se snaží něco vykouzlit. Za chvíli jsme se vznesli do vzduchu. „Ne, běž tam sám. Zbytečně se vysílíš," protestovala jsem. Netuším, proč jsem tak najednou ztratila sílu.

„Já to zvládnu. Hele, už jsme tu!" Opravdu. Stáli jsme na druhém, menším ostrově v souostroví Bupnia.

„Jak jsi to udělal? Tak rychle?" vydechla jsem.

„Měl jsem spoustu času na trénink," zazubil se. Když jsme dopadli na zem, opět se mi vrátily síly. Tohle je fakt divné...

Opatrně jsme procházeli lesem ve snaze najít nějakou stopu, která by nás zavedla ke Karen nebo k Jane. Zabralo to nějakou dobu, než jsme dorazili do samotného středu ostrova.

„Stůj!" vykřikl Aeldir. Škubla jsem sebou, ale poslechla jsem ho. Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych zjistila, co se mu tu zase nezdá. Kolem mě stojí stromy, nade mnou prosvítá kus modrého nebe. A jen kousíček od mých zelených lodiček se leskne temné jezírko. Nic zvláštního... Nechápavě jsem na Aeldira pohlédla.

„To jezírko! Nepřijde ti nějaké divné?" Obrátila jsem se zpátky na kalnou vodu a pomalu jsem do ní strčila špičku mého střevíčku.

„Není tam voda! Ale... vždyť tam byla," podivila jsem se. Aeldir se usmál.

„Nebyla. Jen to tak vypadá." Najednou zvážněl. „Mám takový pocit, že Karen a Jane jsou tam dole," řekl.

„Ale takový pád nemohly přežít!" vykřikla jsem.

„Možná, že ano. Rada mi o tomhle něco říkala. Na dně je prý jezero. I tak ale nemáme jistotu, že to přežily."

„Musíme je zachránit!" řekla jsem a váhavě čekala na odpověď.

„A jak to chceš udělat? Když padaly, mohly použít svoje síly a vzlétnout. Otázka je, proč to neudělaly," řekl zamyšleně.

„Ale co když se odsud dostaly a teď nás hledají," napadlo mě. Aeldir zavrtěl hlavou.

„Nemyslím si. To už by nás dávno našly," opáčil. Zamyslela jsem se.

„Tak tam skočíme za nimi," navrhla jsem.

„Když se nezachránily ony, proč myslíš, že my bychom to dokázali? Ne, musíme přijít na něco jiného." Prošel se dokola 'jezírka' a klekl si u něj. Pohlédl pod sebe a rukou prozkoumal hlínu. „Ethel," zamumlal.

„Cože?"

„Ethel kdysi používal Nortar. Je to tekutina, která zabraňuje komukoli na vzdálenost deseti metrů používat magii. A tady v hlíně je jí plno. Proto se Karen a Jane nemohly dostat ven," vysvětlil.

„To znamená, že tam pořád jsou! A my jim nemůžeme pomoct!"

„Ne tak úplně. Magii sice použít nemůžeme, ale pořád máme starý dobrý provaz a hrubou sílu," usmál se. Domluvili jsme se, jak záchrannou misi provedeme. Budeme potřebovat všechny naše draky, takže jim budeme muset udělat místo. Provazů máme hodně v sedlových vacích. Potřebujeme celkem čtyři, dva lidi najednou by provaz nemusel unést. Samozřejmě, že půjdeme dolů oba.

„Asi budeme muset pokácet pár stromů," povzdechl si Aeldir. Poznala jsem, že kácení lesa se mu příčí.

„Není jiná možnost," pokrčila jsem rameny. Smutně přikývl a ustoupil několik kroků dozadu. Nechápavě jsem na něj pohlédla.

„Ethel," usmál se. „Musíme se dostatečně vzdálit. Tak budeme moct použít naše schopnosti." Zasmála jsem se a postavila jsem se vedle něj. Stáli jsme asi dvacet metrů od... díry v zemi... pro případ, že by byl ethel roztroušený dál, než Aeldir hádal.

Se značným znechucením jsme pokáceli asi pět stromů, pomocí kouzel jsme je odklidili stranou a konečně jsme vytvořili nějakou tu mýtinku. To už nad námi kroužili dva draci – Phoetis a Thania.

„Tys je přivolal?" zeptala jsem se překvapeně Aeldira. Otřel si pot z čela, taky že kácení stromů byla dost namáhavá práce i pro nás, dračí jezdce, a sedl si na nejbližší kmen.

„Ano," přikývl.

„Ale jak? Ty umíš mluvit i s nimi? Nejen s Airdanem?" podivila jsem se.

„Ne, zavolal jsem Airdana a on to řekl jim," zasmál se. Začervenala jsem se a sklopila pohled. Tohle mi mohlo dojít! Teď vypadám jako úplná blbka...

Už tu budu! přerušila Dai tok mých myšlenek.

Aspoň že tak.

Nebudu se tu vymlouvat, řeknu jen, že se omlouvám.

...takže. K minulé kapitole se nikdo nevyjádřil. Musím říct, že je mi to líto. Mooožná i proto mi trvalo napsat novou kapitolku. #NoMotivacion...

Všechny vás teď prosím, abyste napsali svůj názor na tenhle příběh dolů do komentářů. Prosím... Nic vás to nestojí, jen nějakou tu minutku a pár slůvek... A mě to pomůže víc než votes.

Takže prosíím, napište, co si o příběhu myslíte, co bych mohla zlepšit, co se vám líbí a co ne, klidně jak chcete aby to pokračovalo.

Úplně cokoliv. 

Cokoliv!

Kkobari