Tajemství ostrova Raentos

27. kapitola

Pohled Jane:

Na Gelons jsme dorazili až pozdě odpoledne. Draci byli z cesty utahaní, a tak zůstali na břehu a my jsme ostrov prohledávali sami.

Gelons měl tvar půlměsíce, jehož ústí směřovalo k Raentosu, takže jsme 'náš' ostrov moc dobře viděli. Připadal mi nádherný. Byla jsem moc ráda, že Karen vybrala zrovna tenhle ostrov. Viděla jsem les a pláže a dohlédla jsem i na náš maják, který odsud nebyl větší než špendlíková hlavička. Maličký Gelons oproti Raentosu vypadal drobně a pustě. Rostlo na něm jen pár stromů, nezahlédla jsem v nich ale ani jediného živého tvorečka.

„Navrhuju, abychom se rozdělili," ozval se Aeldir.

„Neříkal jsi náhodou, že právě tohle bychom dělat neměli? Fakt nechápu!" vyhrkla naštvaně Karen. Jo, no. Hraje si na nejchytřejšího, a pak popře svá vlastní slova. A to by elfové měli být moudré bytosti...

„Říkal jsem to, ale Gelons je tak malý, že kdyby někdo potřeboval pomoc, ostatní mu budou nablízku. I kdybychom byli na opačném konci ostrova," opáčil.

„To dává smysl," přiznala Karen.

„A jak se chceš rozdělit?" zeptala jsem se ho ještě pořád vyvedená z míry.

„Já s Emmou a vy dvě," odvětil. Zašklebila jsem se. Jak jinak. S Karen jsme si vyměnily pobavené pohledy.

„Dobře," rezignovala Karen. „Takže my jdeme doprava a vy doleva." Nečekaly jsme na jejich odpověď. Když byli Emma s Aeldirem z doslechu, začaly jsme se smát.

„Já s Emmou," imitovala Karen Aeldira hlubokým hlasem. V jejím podání to bylo opravdu vtipné. Málem jsem zakopla, jak jsem se snažila potlačit smích. Bez mluvení a s občasným zachichotáním jsme procházely vysokou trávou a proplétaly jsme se kolem stromů.

Objevily jsme jen malou jeskyňku, v ní jsme ale nenašly nic zajímavého. Když jsme došly na samotnou špičku půlměsíce, usadily jsme se a zahleděly jsme se do moře, které právě začalo nabírat rudý odstín. Když jsem se otočila, viděla jsem pláž, a na ní naše spící draky. Zřejmě si nemysleli, že by je zde mohlo něco napadnout. Na druhé špičce Gelonsu jsem spatřila dvě osoby. Samozřejmě Emmu a Aeldira. Byli ale natolik daleko, že jsem rozeznala jen obrysy. Navíc už se smrákalo. Stáli k nám bokem a zřejmě si nás ještě nevšimli.

Přenesla jsem svou pozornost zpět na vlnící se hladinu moře. Viděla jsem v ní ohyby mé peřiny, doma jsem měla povlečení přesně takové barvy.

Z mých představ o měkké posteli mě vyrušila Karen. Bavily jsme se o všem, co nám zrovna přišlo na jazyk. Od školy, přes Raentos, po naše draky. Stihly jsme probrat i Emmu a Aeldira. Když už byla úplná tma, rozhodly jsme se vrátit na pláž za draky.

Ještě jednou jsme prozkoumaly naši polovinu Gelonsu, ale nic jsme nenašly. Unavené jsme se vrátily za draky. Nechtěla jsem Thaniu budit, ale ukázalo se, že stejně nespala. Začala jsem se chvět, byla mi zima. Thania to ucítila a nabídla mi, abych se schovala pod její křídla. Přišlo mi to absurdní, křídla přece nejsou tak velká, aby mě přikryla a udržela v teple.

Tak to pojď vyzkoušet, nabídla mi.

Zkusit to můžu. Přistoupila jsem k Thanie a ona se posunula dozadu, takže místo, kde předtím ležela bylo příjemně vyhřáté od jejího teplého břicha. Ze sedlového vaku jsem vytáhla deku a rozložila jsem ji na zemi. Objevila jsem i malý polštář, i když jsem si nepamatovala, že bych ho balila. Položila jsem ho na deku a celé mé improvizované lůžko jsem si pochybovačně prohlédla.

Cítila jsem na sobě Karenin pohled, vůbec netušila, co dělám. Posadila jsem se na deku, ale Thania mi naznačila, abych si lehla. Pokusila jsem se na tvrdé zemi najít pohodlnou polohu. Rozhodla jsem se pro ležení na zádech. Když jsem se přestala převalovat, Thania kolem mě uzavřela svá křídla. Připadala jsem si jako ve stanu, i když tu bylo mnohem méně místa. Když jsem ale pohlédla nahoru, ze stanu se náhle stala jasná letní obloha, její křídla měla totiž přesně takovou barvu.

Líbí se mi to, sdělila jsem jí své pocity, i když jsem věděla, že je cítí sama. Spokojeně zase roztáhla křídla a já se vítězoslavně usmála na Karen.

„Vypadá to, že takhle teď budeme spát každou noc," oznámila jsem jí. Souhlasila s touhle podivnou formou stanu a připravila si lůžko u Phoetise.

„Tak dobrou," popřála jsem jí. Byla už jsem z toho cestování unavená. A to jsme teprve na prvním ostrově ze... sedmi?

„Dobrou," řekla a Phoetis jí schoval před mým pohledem. Thania taky zatáhla křídla a já se zase ocitla pod tím jiskřivým modrým stanem/oblohou. Opravdu, její křídla se třpytila! To budou šupiny...

Chvíli jsem čekala, jestli nepřijdou Emma a Aeldir, ale pak jsem to vzdala, přitiskla jsem se k teplému břichu Thanii a brzy jsem opravdu usnula.

Bóže, už jsme na 200 votes (teď už o něco víc)! Nechápu, že to tolik lidí čte, nikdy jsem nečekala, že o to budete mít takový zájem. Vím, že tohle píšu skoro u každé kapitoly, ale... mám vás ráda! <3

Kkobari

P.S.: věnováno tobě, MissOff, však ty víš ;)