Tajemství ostrova Raentos

35. kapitola

Pohled Emmy:

Asi hodinu jsem se proplétala mezi skalkami, když jsem konečně spatřila světlo. Naštěstí. Z toho věčného chození jsem byla pořádně utahaná.

„Aeldire!" křikla jsem. Rozběhla jsem se a kličkovala jsem mezi balvany. Uviděla jsem ho, jak stojí opodál. Skláněl se nad něčím.

„Emmo?" Zastavila jsem se na místě. Tohle nebyl jeho hlas. „Emmo!" ozval se chraptivý hlas znovu. Pokusila jsem se ho někam přiřadit. Tohle už jsem někdy předtím slyšela... Když jsem přišla domů po Janiném pěveckém vystoupení...

„Jane!" vykřikla jsem a tryskem jsem se hnala k Aeldirovi. Opravdu, Karen i Jane ležely vedle něj.

„No konečně. Myslel jsem si, že nepřijdeš," poznamenal Aeldir. Ignorovala jsem ho a klekla jsem si k Jane.

„Co se ti stalo? Co máš s hlasem?" vyptávala jsem se jí.

„Tady Karen měla žízeň. Tak jsme se napily z jezera..."

„Ne!" vykřikl Aeldir. Polekaně jsem na něj pohlédla. „Vážně jste si myslely, že tohle," ukázal rukou na temnou hladinu jezera, „je voda?"

„A co jiného?" odporovala dotčeně Karen.

„Je to ethel!"

„Cože?" nechápala Karen. Zběžně jsem jí to vysvětlila.

„Je to hodně špatné? Divila jsem se, když se mi tohle stalo s hlasem, ale nic jiného jsem nepozorovala," zeptala se ho Jane.

„Ethel ti obvykle moc neuškodí, pokud není očarovaný. Tenhle vypadá přírodně, takže nečekám, že by ti nějak ublížil." Ve tváři Jane se zračila úleva. Karen si ale Aeldira nedůvěřivě prohlížela. „Ale být vámi, moc bych teď nemluvil. Mohly by se vám poškodit hlasivky a pak byste oněměly."

„No to je sice fajn, ale nechcete nás odsud nějak dostat?" podotkla kousavě Karen.

„Sakra, Karen, on to myslí vážně! Nesmíme mluvit," šeptla Jane.

„Jo! Chceš snad být němá?" přidala jsem se. Karen už nic neříkala, jen zavrtěla hlavou.

„Ptala ses, jestli už půjdeme? Pokud teda můžete chodit tak jdeme!" řekl Aeldir. Karen se na něj zamračila, ale s Jane přikývly. Pomohla jsem jim vstát a pomalu jsme se vraceli zpátky k tomu kameni, na který mi Aeldir předtím vyryl vzkaz.

Po nějaké době jsem konečně spatřila známý balvan. Přiskočila jsem k němu a začala spěšně odmotávat provazy, zatímco Aeldir je připevňoval na Karen a Jane.

Když jsme byli všichni pevně přivázáni, Aeldir dvakrát zatahal za své lano. Tohle gesto si dohodli s Airdanem už předtím, byl to signál pro to, aby nás vytáhli nahoru. Cítila jsem, jak se můj provaz začíná škubat. Pomalu mě táhnul ke břehu.

„Draci nás vytáhnou nahoru," vysvětlil Aeldir holkám.

„Budu muset zas do té vody? Teda ethelu?" zeptala jsem se znechuceně.

„Asi ano," odpověděl Aeldir. Smutně jsem se nechala vtáhnout do jezera. Síla, jakou nás draci tahali se postupně zvyšovala, už mi dělalo problém udržet se nad hladinou.

Naštěstí jsme se brzo dostali pod tunel vzhůru a draci nás začali tahat nahoru. Pořád zrychlovali, takže jsme se nahoru dostali celkem snadno. Když jsem konečně vylezla z propasti, všude panovala tma. Mýtinku osvětlovalo jen světlo Měsíce.

„Ještě se to zhoršilo," sykla Jane. Opravdu, bylo vidět, že i říct tohle jí dělá obrovské problémy.

„Tak nemluv," napomenula jsem ji.

„To bude tou zimou dole. Musíte být v teple," poznamenal Aeldir. Jane přikývla a prstem načmárala do země Kde jsou draci?

„Asi museli odletět, když nás tahali nahoru," odvětila jsem.

„Jo, odletěli, ale už se vrací," řekl Aeldir, který si jich jako vždy všiml první. Nejdřív přilétla Dai, která prudce dosedla vedle mě. Přitiskla jsem se k ní. Cítila jsem její hřejivé šupiny. Po chvíli jsem se ale odtáhla, vzpomněla jsem si, že jsem ještě ulepená od ethelu.

„Měli bychom jít odsud. Potřebuju se opláchnout," řekla jsem. Všichni se mnou souhlasili, takže jsme se vydali k moři. Nechtěli jsme zatěžovat draky, proto jsme lesem procházeli pěšky.

„Elfské oblečení je vodotěsné, takže můžete jít do moře v něm," vysvětlil nám Aeldir. Začervenala jsem se pi pomyšlení, co bych dělala, kdyby to tak nebylo. Nemohla bych si šaty promočit.

Stromy kolem nás začaly řídnout a my se konečně ocitli na pláži. Naskytl se nám výhled na moře, které v měsíčním svitu vypadalo jako stříbřitý samet. Tam někde za třpytivými vlnami ležela Diadora. A za ní Tabitha...

„Pomalu se tam blížíme," řekla jsem tiše. Poznala jsem že všichni kromě Aeldira máme z Tabithy obavy. On se prostě nebál. Nejspíš ale už zapomněl svůj slib. Že mi řekne, co ho stále tak pohání vpřed.

Aeldir na pláži rozdělal oheň a na chvíli jsme si kolem něj sedli. Vyprávěli jsme drakům, co vlastně se nám na ostrově stalo. Byli zklamaní, že jsme nic neobjevili.

Po chvíli jsme se šli umýt do moře. Bylo sice studené, ale i tak příjemné. Nebyla jsem v něm ale dlouho, už jsem byla unavená.

Připravila jsem si lůžko a pod Dairiinými křídly jsem usnula.

Zaprvé: hodně lidí si mi stěžovalo, že často měním pohledy postav. Už se to snažím omezovat. Pokud jste si toho teda všimli... :D

Zadruhé: poupravila jsem předchozí části. Přidala jsem nějaké obrázky (Ano! Zjistila jsem, jak se to dělá!). Doporučuju, abyste se na to podívali, jsou celkem důležité :).

Zatřetí: děkuju vám, že jsme to vytáhli na... počítám... 300 votes, 1.5K reads a asi 150 comments! Moc vám za to děkuju, jsou to opravdu úžasná čísla ^^.

Edit - o 10 minut později: přesně je to 1.7K reads, 337 votes a 159 comm :3. Lidi, já vás tak miluju!! ^^

Kkobari

P.S.:  všimli jste si, že jsem přesvědčila ten #$^&*$# mozek, abych napsala tuhle část? :DD