Tajemství ostrova Raentos

39. kapitola

Pohled Jane:

Probudil mě silný závan větru. Vyskočila jsem na nohy a rozhlížela jsem kolem. Nikdo, jen Thania schoulená do klubíčka, která právě zvedala hlavu, aby se podívala, proč tak jančím.

To nic, jen vítr, oznámila jsem jí.

Aeldir nás volá, opravila mě. Zasmála jsem se a zakroutila hlavou. Poskládala jsem obě deky a strčila je zpátky do sedlového vaku. Po půlhodině snažení se mi dokonce podařilo jakž-takž připnout Thanii sedlo. Hýbalo se jen minimálně, drželo pevně. Opatrně jsem strčila jednu nohu do třmenu. Vyzvedla jsem se do sedla, jako jsem to dělala vždy ve stáji, když jsem zkoušela nové sedlo. Když se sedlo ani nadále nehýbalo, vyhoupla jsem se nahoru.

Than vzlétla. Po dlouhé době strávené spolu jsme už ani nemusely mluvit, dokázala jsem prostě předvídat co udělá a číst její myšlenky.

Ani jsem neměla šanci přemýšlet nad tímto novým propojením, už jsme přistávaly. Jezero nebylo nijak veliké, nebylo se čemu divit.

„Dobré ráno," pozdravil mě Aeldir. Kývla jsem na pozdrav. „Vidím, že jsi byla plavat," ušklíbl se. Vzpomněla jsem si, že mám na sobě ještě pořád plavky a zasmála se.

„Převlíknu se později," řekla jsem a rozhlédla se kolem. Opodál, u Dairiiného břicha seděla Emma a v ruce držela knihu. Její oči ale nepřejížděly po řádcích, nýbrž po Aeldirovi. Když zaregistrovala můj pohled, zrudla a zvedla knihu tak, abych jí neviděla do obličeje.

„Kde je Karen?" zeptala jsem se elfa.

„Včera odcházela na opačnou stranu než ty," pokrčil rameny. Pohlédla jsem za něj, jestli Karen neuvidím přicházet. Nic.

„Jsou tam dva ostrovy ne?" ujistila jsem se. Aeldir přikývl. „Jdu pro ni." Obešla jsem ho a zamířila si to rázným krokem do lesa. Nás nikdo zdržovat nebude!

Pojď, ať nemusíš plavat, čekala na mě na břehu Thania. Naskočila jsem jí na záda a přeletěla jsem těch dvacet metrů přes jezero na ní. Přistály jsme na opačné straně jezera. Seskočila jsem Than ze zad a pohlédla před sebe.

Vtom se odněkud zprostřed lesa vznesla červená, ohnivá koule, která vystoupala asi deset metrů do vzduchu a pak se rozprskla jako ohňostroj, přičemž vydala hvízdavý zvuk.

„Karen!" vyjekla jsem a chtěla se rozběhnout do lesa a jít kamarádce na pomoc, ale Thania přede mě dala ocas, a tak mi zabránila v cestě. Co je?

Počkej na ostatní, ukázala špičkou ocasu za sebe, Airdan a Dai už přilétali. 

„Co se stalo?" ptal se hned Aeldir.

„Z toho lesa vyšlehly jiskry a,... ohňostroj! Karen se něco stalo!" vychrlila jsem na něho.

„Jdeme?" řekla Emma a podezřívavě si les prohlížela, jako by očekávala, že na ni odtama něco skočí.

„My půjdeme lesem a draci budou plachtit nad námi. Kdyby se něco stalo, přiletí nám na pomoc. Můžeme?" povytáhl na mě obočí. Přikývla jsem a všichni tři jsme se rozběhli do lesa.

Aeldir běžel opravdu rychle, za chvíli jsme ho s Em ztratily mezi stromy. Snažila jsem se běžet, co nejrychleji to šlo, ale elfovi jsem nestačila. Párkrát jsem málem neohrabaně narazila do stromu.

„Jsme tady," šeptla Emma.

„Tiše!" uslyšela jsem Aeldirův hlas. Podle hlasu jsem poznala, že elf zřejmě vylezl na strom a teď se nachází přímo nad námi. Co nejtišeji jsem se připlížila za keř a sledovala jsem dění před ním. Stála tam Karen, vedle ní se krčil Phoetis. Oba zírali na nás. Ne, nedívali se na nás. Jejich pohledy byly upřené na křoví, které bylo o pár metrů napravo ode mě.

Zamávala jsem nenápadně na Karen. Všimla si mě a pomalu kývla. Brala jsem to jako znamení, že můžu vylézt z úkrytu.

„Někdo je v tom keři," šeptla, když jsem se k ní přiblížila, bez toho aby spustila pohled z křoví. Přimhouřila jsem oči. Opravdu, na tom křoví mi něco nesedělo.

„Co tam je? Proč tam tak zíráte?" přišla k nám Emma.

„Pšt!" okřikla jsem ji.

„V tom křoví někdo nebo něco je," vysvětlila jí Karen. Pohlédla jsem vzhůru, snažila jsem se najít Aeldira.

„Kde je Aeldir?"

„Támhle," ukázala Em na jeden strom. „Pojď," šeptla na něj a on ze stromu hbitě seskočil. Zběžně jsme mu vysvětlily situaci, i když nás moc neposlouchal a pohledem spíš prozkoumával křoví.

„Půjdeme tam?" zeptala se ho Karen. Z jejího hlasu bylo poznat, že se na nejspíš nadcházející souboj náramně těší.

„Jasně! Musíme!" přidala jsem se.

„Musíme to prozkoumat. Kdyby to byla dvojčata, byla by velká chyba nechat je bez povšimnutí. Připravte se," odmlčel se Aeldir. Beze slova jsme se rozešli a obklíčili křoví ze všech čtyř stran. Našla jsem dostatečně strom s dostatečně širokým kmenem, abych se za něj mohla skrýt.

Chvíli jsem čekala a připravovala si různá útočná kouzla, dokud jsem neuslyšela soví zahoukání. Bylo mi jasné, že je to Aeldir. Vykoukla jsem zpoza stromu. Emma a Karen se už řítily na keř, každá z jedné strany. Já se pořád ještě schovávala za stromem.

Vtom se v keři něco pohnulo a o setinu později z ní snad nelidskou rychlostí vystřelila malá dívka, mohlo jí být tak deset let. Tmavě hnědé vlásky za ní vlály a zachytávaly se o opasek jejích temně zelených kalhot do půli lýtek. Krk jí zdobil stříbrný přívěšek, který se ztrácel v její špinavě bílé haleně. Její hnědé boty nevydávaly skoro žádný zvuk.

Stále jsem ještě zpoza stromu nevyběhla. Dívenka vyběhla na břeh, ale tam jí v cestě zabránil Phoetis. Vypadala zaskočeně, ale nezastavila se a pokračovala v běhu podél vody.

Jejího mírného zaváhání jsem využila a co nejrychleji jsem mohla, sprintovala jsem za ní. Už jsem jí skoro dohnala, když tu se před ní z nebe snesla Dairia a hlasitě zařvala. Holčička uskočila a, nedívaje se na cestu, vběhla do sevření Karen a Emmy, které se zrovna objevily za ní.

Zadržely ji na místě, ale holčička se dál vzpírala, vřískala a kopala. Přiběhla jsem k nim a chtěla ji konečně umlčet, taky, že její vřískot mi drásal uši. Z lesa za mnou se ale vyřítil Aeldir s vytaseným mečem a hbitě přitiskl zářivé ostří na dívčin krk.

Přistoupila jsem blíž, zklamaná, že jsem v tomto honu nemohla být nápomocná a ujala se namísto Emmy držení holčičky. Ztěžka oddechovala, ale stála vzpřímeně, jako by se snažila zachovat si hrdost.

Aeldir se pomalu otočil a pohlédl dívce zpříma do očí. Vtom vyjekl a spustil meč podél těla. Chvíli na sebe mlčky zírali a pak Aeldir vykřikl: „Eloen?!"

Ehmmm, ehmmm... Ta nespokojenost mě užírá. Ale k věci:

Další kapitolu nepřidám, dokud tady nebude 25 komentářů, 50 votes a 75 přečtení!!!!!

Samozřejmě, že si dělám srandu. Jsem ráda i za jediný vote nebo komentář. Jen jsem chtěla upozornit na tenhle nesmysl, který se tady na wattpadu objevuje čím dál častěji. 

Lidi! Buďte rádi za to, co máte a nežebrejte o votes! Nevyhrožujte! Pokud nechcete přijít i o to málo iteligentních čtenářů, co máte! (Neinteligentní jsou ti, kteří v tom autora ještě podporujou.)

Děkuju za pozorost :)

Kkobari