Tajemství ostrova Raentos

13. kapitola

Pohled Emmy:

Zas se mi zdálo o Aeldirovi. Do detailů toho snu radši zacházet nebudu, ale jen řeknu, že hned jak jsem se probudila jsem se snažila zase usnout. Neúspěšně. Byl to hezký sen. Stejně už neusnu, tak se půjdu nasnídat, řekla jsem si.

Otevřela jsem oči a můj pohled spočinul na Dairie. Rozhodla jsem se že jí budu říkat Dai, je to kratší. To, co jsem ale uviděla mě zarazilo. Dai byla velká. Ale opravdu. Bylo neuvěřitelné, jak za noc vyrostla. Včera si ji pamatuju, jak leží na metrovém koberečku na zemi. Teď už jí z toho koberečku vyčuhovalo asi dvacet pět centimetrů ocasu. Jestli takhle poroste dál, nevleze se do majáku. Ale kam jí dám pak? A Thaniu? A mám takové tušení, že Karen nezůstane bez draka nadlouho. A čím je budem krmit? Jídlo jednou určitě dojde a voda taky. Co budem pak dělat? Dai, pomoz mi!

Ucítila jsem myšlenkovou přítomnost Dairii. Hm, naše první otevřená konverzace...

Emmo, je tu něco, co jsem ti neřekla. Ani Aeldir. A bohužel ti to nesmím říct ani teď. Ale již brzy se to dozvíš.

Ale já to potřebuju vědět teď! Nedokážu tě uživit dýl, než týden. Pak nám samozřejmě dojde jídlo. A musíš myslet taky na malou Thaniu. A nás tři. My taky musíme jíst.

Až budu větší, budu moct lovit.

Ale já tu nikde žádné zvířata než ptáky neviděla. A nemůžeš se živit ptáky. V moři jsou taky jen maličké rybičky. Ty ti určitě stačit nebudou.

Vím toho víc než si myslíš. Znám velká zvířata, o kterých vy lidé nemáte ani tušení. Dokážu se o sebe postarat.

Ale vždyť jsi ještě malá. Promiň, ale pochybuju, že by ses venku dokázala jen tak uživit.

Emmo, zapomínáš, že jsem drak a ne jen nějaký mazlíček. Jako ta vaše malá, co pořád štěká. Ta by se o sebe možná dokázala postarat, ale už je příliš rozmazlená a zdomácnělá. Já ještě ne.

Dobře, ale když budeš poprvé lovit, chci být u toho. Chci tě vidět.

Měly bychom už jít dolů. Slyším tam ostatní. Čekají na nás. S tímto Dai přerušila spojení. Podivovala jsem se nad jejím výborným sluchem, ale zároveň jsem na ni byla trochu naštvaná za to, jak mluvila o naší Ginně. Ale podvědomě jsem věděla, že má pravdu.

Nechtělo se mi převlékat, a tak jsem jenom nazula moje domácí boty a sešla po schodech.

„Hele, kdo přišel," řekla Karen. Z jejího hlasu jsem vyčetla, že je mírně vytočená. Vrhla jsem nechápavý pohled na Jane. Pokrčila rameny ve stylu 'nechápu'. Podala mi jogurt, lžíci a rohlík a společně jsme se posadily ke stolu. Karen se na mě ani nepodívala. U snídaně panovalo podivné ticho.

„Víš co? Dai půjde dneska lovit! A my ji budeme moct pozorovat," snažila jsem se rozproudit řeč, pro mě dobrou zprávou.

„Bezva! Thania jí může pomáhat! Aspoň máme proč jít dneska ven," přidala se Jane.

„A viděla jsi už jak je Dai velká? Podle mě by dneska mohla vyzkoušet létání. Beze mě samozřejmě," prohodila jsem veselým tónem a zasmála se. Karen jen dál jedla svůj rohlík a nás si nevšímala.

„To znamená, že Thania už bude moct lítat nejpozději pozítří! A až bude tak velká, že mě unese, tak tě určitě svezu Karen! Chceš?" zeptala se.

„Jo, jo," zamrmlala a dál hypnotizovala rohlík. Tohle nemá smysl, řekla jsem si.

„Hm, asi se půjdu převlíct," řekla jsem. Právě jsem dojedla rohlík i jogurt a odnesla ho na kuchyňskou linku. Karen má na starosti nádobí, Jane chystá jídla a já dělám takové ty malé práce, co vždycky zbydou. To je naše nevyřčená dohoda.

„Dobře, takže sraz na pláži za půl hodiny," uzavřela Jane a s Thaniou zmizely za dveřmi kuchyně. Karen se na ně ani nepodívala.

„Tak pojď Dai," řekla jsem a Dairia se mi poslušně usadila na ramenou. Lechtala mě ocasem do břicha. „Nech toho," zasmála jsem se, když jsme vcházely do pokoje. Je blbé, že Dai mi rozumí, když normálně mluvím, ale ona mi musí všechno říkat myšlenkama... Jane a Karen s ní ještě ani nemluvily! A asi ani nikdy nebudou... Škoda.

Rychle jsem se převlékla do plavek, kdybychom se šly koupat, na ně si oblíkla zelenomodré šaty a sbalila si ručník a opalovací krém do batohu. Jídlo obstará Jane. Ještě jsem si vzala sluneční brýle a stanula u dveří majáku.

„Tak můžeme jít."

Dairia bude lítat!

Pokud vás to baví a dočetli jste to až sem, tak jste fakt boží! Pište do komentářů, jak se vám to zatím líbí, nějaké připomínky ke mě, nebo k ději... Jo a přemýšlím, že k pětistovce přečtení (doufám, že se tam dostanem) bych mohla udělat nějaký speciální díl. Ale nevím jaký... Takže všechny nápady uvítám :).

Votes potěší :3.

Kkobari