Tajemství ostrova Raentos

34. kapitola

Pohled Emmy:

Hned po tom, co všichni čtyři draci dorazili, začali jsme s Aeldirem rozmotávat provazy. Nebylo to těžké, ale i tak nám to zabralo značnou chvíli. Když jsme konečně rozmotali čtyři dlouhé provazy, přivázali jsme každý na jednoho draka.

„Myslíš, že mě Dai unese?" zeptala jsem se Aeldira pochybovačně. Zavázala jsem poslední uzel na dračím sedle a s otázkou v očích jsem na něj pohlédla.

„Jasně. Vždyť na Dairii létáš," usmál se na mě. Proč se ho pořád ptám na takové blbé otázky? Podal mi jeden provaz, sám si taky jeden nechal a zbylé dva pohodil na zem. Už předtím kolem stromů zavázal zvláštní smyčky, aby tahání představovalo pro draky co nejmenší námahu.

Chvíli jsem zápolila s provazem ve snaze nějak ho kolem sebe obmotat. Málem jsem se při tom uškrtila.

„Můžeš?" povzdychla jsem si. Aeldir mě pochopil a s úsměvem ke mně přistoupil. Obratně mi z provazu vytvořil něco, co připomínalo postroj, který jsem vždy vídala v lanových parcích, a pomohl mi do něj.

Bylo to pohodlné, i když trochu těsné. Ulehčeně jsem se na něj usmála: „Děkuju." Úsměv mi oplatil a připravil podobný postroj i na zbývajících třech provazech. Nakonec dva volné hodil do propasti a podíval se na mne.

„Tak jdeme?" zeptal se mě opatrně. Stála jsem na okraji propasti a snažila jsem se dohlédnout na dno. Nic.

To zvládneš, povzbudila mě v duchu Dai.

Když myslíš... Napřímila jsem se a odhodlaně přikývla. Naposledy jsem pohlédla pod sebe. Náš plán byl, že chvíli budeme padat a pak Aeldirův 'zázračný' uzel pomalu zastaví náš pád. Do zbylých dvou provazů pak přivážeme Karen a Jane a draci nás vytáhnou nahoru. Jak jednoduché. Přesto se mi dolů skákat nechtělo.

„Bojím se," přiznala jsem se. „Co myslíš že tam je?"

Na mou otázku neodpověděl, jen řekl: „Neboj." Propletl si se mnou prsty. Vděčně jsem se na něj usmála. Začal pomalu odpočítávat. Pět... Čtyři... Ruku jsem mu stiskla pevněji. Tři... Zavřela jsem oči. Dva... Připravila jsem se k volnému pádu.

„Teď!" vykřikl, odrazil se a stáhl mě s sebou dolů. Vyjekla jsem. Nečekala jsem to, i přes to, že předtím odpočítával. Dlouhou chvíli jsme padali a mě uklidňovala jen myšlenka na to, že Dai mě stále drží. A že provaz brzy zastaví můj pád.

Aeldirův uzel fungoval lépe, než jsem čekala. Místo toho, aby mě se škubnutím udržel na místě, nás pouze postupně zpomaloval. Když jsme se blížili ke dnu, spouštěli jsme se jen minimální rychlostí.

„Je tam voda," oznámil mi Aeldir, který jako vždy viděl lépe a dál. Zamračila jsem se. Neměla jsem žádnou chuť vrhat se do ledové vody. Své pochybnosti jsem mu řekla nahlas.

„Chceš je zachránit, nebo ne?" zeptal se mě příkře. Zahanbeně jsem přikývla. „No tak dělej!"

„Ale já nemůžu," odporovala jsem. „Jsme přece připoutaní," připomněla jsem mu. Zasmál se.

„Já vím! Podívej," ukázal na mé rameno. Spatřila jsem provázek. Aeldir za něj zatáhl a já se sesunula o několik metrů pod něj.

„No páni!" podivila jsem se. Jak někdo dokáže uvázat něco takového z jediného kusu provazu?

„Tak se spusť," řekl a zatáhl za vlastní provázek. Zmizel mi ve tmě pode mnou. Sevřel mě pocit úzkosti. Vůbec se mi tady nelíbilo. Propast, kterou jsem se spouštěla, se postupně zužovala. Nikdy jsem se uzavřených prostorů nebála, ale tohle se mi rozhodně nelíbilo.

Spouštěla jsem se co nejrychleji to šlo, chtěla jsem už být dole. K mé úlevě jsem pod sebou po chvíli spatřila vlnící se hladinu podzemního jezera. Konečně. Přiblížila jsem se ke kalné vodě natolik, abych se jí mohla dotknout špičkou nohy. Voda mi natekla do střevíčku. Rychle jsem ucukla. Byla horká!

„Aeldire!" vykřikla jsem a očima jsem sledovala jeho provaz. Poznala jsem, že se potopil do vody a odplaval někam doleva. Nechtělo se mi za ním, ale věděla jsem, že musím. Mimo to budu mnohem radši s ním, než sama v téhle tmě. Štěrbinou (Pozn. Autorky: whaat? Co je tohle za slovo? :'D), kterou jsem se sem dostala, prosvítalo jen pár paprsků světla. Ve vlhkém vzduchu kolem paprsky vytvářely světelný kužel. V jejím středu jsem byla já.

„Počkej, už jdu," křikla jsem směrem, kde mizel Aeldirův provaz. Se značnou nechutí jsem se spustila do horké vody. Ze začátku jsem myslela, že se opařím, ale zjistila jsem, ze mi voda naopak přijde příjemná. Po dlouhém sestupování chladnou propastí jsem si teď připadala jako doma ve vaně. Vlastně to byl Karenin domov...

Nemysli na to! okřikla jsem se. Plavala jsem vodou dál. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nemohla jsem nikde najít břeh. Tohle jezero bylo velké...

Náhle jsem se zastavila. Něco mě drželo na místě. Ať jsem máchala rukama jak jsem chtěla, nemohla jsem se dostat dál. Vyděšeně jsem se ohlédla za sebe a praštila jsem se dlaní do čela. To jsem si myslela, že když skočím do vody, provaz se uvolní? Zasmála jsem se nad svou logikou a zatáhla jsem za druhý provázek, který, jak mi Aeldir vysvětlil, povoloval provaz úplně.

Protáhla jsem si ruce a nohy a plavala dál. Aeldirovo lano se mi prve ztratilo pod hladinou, ale teď se zase zvedalo. Pohlédla jsem před sebe a spatřila jsem břeh. Konečně. Vylezla jsem z vody a oklepala si vodu z vlasů. Pročesala jsem si je rukama a překvapením jsem strnula. Mé vlasy byly mastné, jako kdybych je smažila s hranolkama.

Nemohlo to být tím, že jsem si je delší dobu nemyla? Ne, to ne, vždyť jsem si je každý večer čistila kouzlem... Udiveně jsem se otočila zpátky a strčila prsty pravé ruky do vody. Voda byla opravdu mazlavá jako olej. Znechuceně jsem ruku otřepala a rychle si vysušila vlasy i oblečení.

Vydala jsem se po kamenité zemi dál. Vykouzlila jsem nad sebou jasné, zelenkavé světlo, abych viděla na cestu. Následovala jsem Aeldirův provaz, který se lehce plazil po zemi jako nějaký hnědý had a zatáčel po břehu jezera. Opravdu by mě zajímalo, jak jsou tyhle provazy dlouhé.

Po chvíli chůze jsem uviděla tři lana, přivázaná ke kameni, který vyčníval ze země. Pohlédla jsem na kámen pozorněji a spatřila jsem ozdobná písmena, vyrytá nejspíš kouzlem:

Šel jsem napřed je hledat. Jdi pořád rovně, budu svítit, najdeš mě.

Tuším, že odsud nejsou daleko, ale i tak si radši pospěš.

Až je najdu, počkám na tebe.

Snažila jsem se najít nějaký podpis, i když jsem tušila od koho vzkaz je. Po chvíli jsem ho taky našla: Aeldir.

Usmála jsem se, odepla jsem svůj provaz a uvázala ho k ostatním. Vydala jsem se přímo za nosem.

Sakra, když mě to psaní tak baví, proč nepíšu? *klepe si na hlavu* Pamatuj si mozku, tebe to psaní BAVÍ! Chápeš? Baví tě to a proto doufám, že zítra nebudeš línej a napíšeš aspoň polovinu kapitoly. Jestli ne!?! *jde mlátit hlavou o stěnu, ale v posledním momentě si to rozmyslí a vrací se k počítači* Dobře, jestli zítra kapitolu nepřidám, omluvte mě prosím. Díky.

Budu ráda za comm a votes :)

Kkobari

PS.:  všem, co dneska psali přijímačky: Doufám, že se vám to povedlo :) Můžete se pochlubit do komentářů ;)